Domů

Soudné sestry (Divadlo v Dlouhé): reportáž z premiéry

Velevážené publikum, vítejte v divadle Plocha! Vypněte si laskavě své teflefouny, představení právě začíná! Tak tohle jsme uslyšeli, když přišla setmívačka a herci byli připraveni předvést to nejlepší, co dokáží. Vždyť v hledišti sedí sám Terry Pratchett, autor právě hraného kusu. A navíc: JE TO PREMIÉRA!!! Ale to by bylo moc rychlé. Je tu toho spousta, co byste měli vědět před tím, než vám budu vyprávět, jak to vlastně bylo. Ale to už vlastně vyprávím. Píchy. Sákryš. Nějak se do toho motám.

Tak takhle. Redakci připadlo pět lístků. Tedy redakci. Já dostal dva, Páťa dva (tzn. bere Markétu) a Vašek Šlajch, náš dvorní imp, jeden. Vašek Dvořák nedostal. A byl smutný. Já si ale okamžitě uvědomil, že pokud s sebou vezmu nějakou slečnu, vy ostatní budete zklamány a nebudete se mnou mluvit, protože jsem nevzal právě vás. Tudíž jsem svůj druhý lístek poskytl Našemu Benjamínovi (víte, jak je to bezva, když to konečně nejste vy???). Lístky jsem si vyzvedl u pana Talaše v Krakatitu a již nezbývalo než čekání na Soudný den. A ten, drazí moji milí, nastal. Vidím, že mě ta vzpomínka rozněžňuje ještě dnes.

Terry Pratchett přijel už ve čtvrtek a zúčastnil se pořadu ´21´ na ČT1. Doufám, že jste se všichni dívali! Ale nás zajímá pátek. Terry i jeho manželka v klidu absolvovali svůj program a pomalu se chystali do divadla, kam jej měla odvézt, a také odvezla, limuzína. Ani já jsem nešel na premiéru pěšky. Aspoň ne celou cestu. Osobní řidič pana Pratchetta bydlí shodou okolností na stejné koleji jako já, a proto nebyl problém s mým vyzvednutím a odvezením. Neměl - byl. Kdybyste toho člověka znali, věděli byste, že problémy budou. Opět nestíhal. Vyráželi jsme z Petřin v 18:15 a divadlo začínalo v 19:00. Praha byla ucpaná, jak jen může být v pátek večer. Tak strašnou jízdu už nechci nikdy zažít! Nejen že jsme jeli z Chodkových sadů po tramvajových kolejích, ale my jsme jeli jednu chvíli i po tramvajových kolejích vedoucích v protisměru!!! Naštěstí hotel, ve kterém byl Mistr ubytován, nebyl tak daleko. Stihli jsme si ještě prohlédnout limuzínu, a pak mi bylo vysvětleno, že zbytek cesty do Dlouhé jdeme pěšky!!! Z Malé Strany! A já měl fungl nové střevíce!

Když jsme míjeli Staroměstskou, volal mi Páťa a vyhrožoval, že pokud sebou nehodím, tak za mnou pošle trolly, protože v divadle už prý zhasínají. Páťa je Páťa a já stejně věděl, že Terry Pratchett možná ještě neodjel z hotelu a pokud ano, tak trčí v zácpě. A přece by nezačali beze mě a bez autora! Uznejte, znělo to směšně. Přišli jsme pořád ještě dřív, než se dostavil J. Kantůrek, ve svém zcela novém obleku, který mu byl ušit na míru. Moc to Honzíkovi slušelo a paní Kantůrková byla také zářivě oslnivá. Páťa s Dvořákem stepovali u vchodu a čekali na můj lístek. Škoda jen, že nemohu říct, že čekali na mě :o) Ještě stále byl čas navštívit všechny důležité místnosti a připravit se velkolepý dlouhotrvající zážitek.

Seděl jsem vedle Patricije, který nechtěl totéž dopřát Markétě. To teda přehnal. Seděli jsme ve druhé řadě. Heč! Když se mě Vašek Dvořák zeptal, proč nesedí více ve středu řady, vysvětlil jsem mu, že sice jsem samaritán, ale naprostý blázen že nejsem a ať sedí a nedrobí. Byli jsme celí rozjaření a Patricij se na nás škaredě díval a to jsem ještě ani jednou nezazpíval ´Píchy píchy´. Docela veselé bylo, že skutečnost, že Mistr sedí ve čtvrté řadě, hned za našimi zády, jsme si uvědomili až po přestávce. Patricij vyhrožoval, že jestli ho budeme rušit, tak nás nechá vyvézt. A potom už zhasli. Teď jsme tedy tam, kde jsem začal.

Blesk! Rána! Výkřik! "Kdy my tři se sejdem zase?!" křičí na celé divadlo Magráta. A od tohoto okamžiku už jen žasneme. Pravdou zůstává, že i samotná scéna byla zhotovena mistrovsky. Pokud máte mapu Ankh-Morporku, jistě si vzpomenete na chrliče, kteří lezou po okrajích mapy. Ti lezou i kolem jeviště. Scéna je temná, neměnná, ale přesto dokonalá. Vlevo vidíme lancerský trůn, tamto by mohly být hradby.

A uprostřed stojí kotel a kolem něj se producírují tři ženštiny. Jedna z nich je celá v zeleném, má naprosto ujetý účes, červený nos, spoustu směšně vypadajících přívěsků a k tomu všemu vypadá jako žehlící prkno, na kterém někdo zapomněl dvě třešně. A vím, co říkám, povídám vám! Seděl jsem ve druhé řadě a viděl jsem každičký detail! Ta druhá je snad ještě podivnější. Jsou to vlastně dvě ženy. Alespoň co se váhy týče. Její bílý živůtek je plný až po pas, zbytek oblečení je černý. A boty má taky obrovské. Taky má červenobílé pruhované bačkory. A pořád se směje. Tak jakoby srdečně a familiérně. Jde z ní pomalu smích po zádech. A pořád něco pije z kameninové láhve. A zase se chichotá. Spíš chechtá. A ukazuje spodní prádlo. Ta třetí se nesměje. Je v černém celá a z hlavy skoro nikdy nesundá špičatý klobouk, ve kterém má zabodaný celý jehelníček. A vůbec netuší, co je to divadlo. Tak těmhle třem přinesou v košíku novorozeně s korunou.

Král Verence, báječně udělaný, vypadající přesně jako na kresbě na obálce ´Soudných Sester´ (namaloval Josh Kirby), bloudí coby duch hradem a rozmlouvá i se Smrtěm. Ten má na čele přilepený onen malý mikrofonek, který měl i Drácula a jeho hlas se ozývá jakoby odevšad. Ke kostýmu taky není co dodat. Snad jen, že se mi nelíbilo stříbrné kování na jeho rukavicích. To je taky jediné, co můžu kostýmům vytknout.

Vévoda Felmet je hubený a má pás cudnosti. Stále dokonale opakuje, že on to nebyl. Na začátku si umývá ruce, ke konci představení prohlašuje do stran publika, že už mu nepomáhá ani skelný papír. Koulí při tom očima, říká to naprosto šíleně a loupe si při tom kůži z rukou škrabkou na brambory. Vévodkyně také vypadá jako na obálce. Naprosto přesně. Má poprsí. Felmet si na ně v jednom okamžiku položí pohár s vínem, který se ani nezapotácí. A šašek? Jářku kmotře, ten chodí jako loutka a naprosto vážně vypráví vtipy. Taky drží svého maňáska, se kterým mluví.

A vůbec, co vám mám povídat? Kupte si lístky a dobře se bavte. Není jiná možnost, jak vychutnat představení, které sám Terry Pratchett označil za nejlepší, jaké kdy viděl. Viděl jich už čtyřicet pět, a jak sám řekl, už asi na žádné chodit nebude, protože tomuto se žádné nevyrovná. Divadlo v Dlouhé triumfuje.

Na scéně se postupně objeví mnoho detailů, které ocení pouze fanoušek Zeměplochy. Namátkou zmíním opravdu ošklivý samorost, který visí u Oggů v obýváku a na kterém visí cedulka ´MAMINCE´. Musím se pochválit, že jsem byl první, kdo si toho ten večer všimnul a a kdo se začal smát. Bezchybná je také myš, která proběhne hladomornou. Technika je také skvělá, když Magráta utrhne bylinku, ozve se ´Poing´, když Stařenka bací strážného, ozve se ´Bum´ a když Verence sjíždí po zadku schody, ozývá se také docela vtipný zvuk. I výběr hudby je naprosto dokonalý. Znalec ocení motiv ´Velké země´, za jehož zvuk přijíždí do Langre Tomjan s Mášrechtem. Při zemětřesení předvedou vévoda Felmet a Verence naprosto dokonalý balet na hudbu z ´Labutího jezera´, jež je protkána motivy ze Smetanovy ´Vltavy´. Smrť vám zastepuje a Mášrecht je doopravdy trpaslík. Tak nějak náhodou se podobá Williamu Shakespearovi. Jen je menší.

Bááááječná je scéna, kdy Mášrecht dodává odvahu hercům, kteří mají hrát zlé čarodějky. Všichni tři herci nejsou ani trochu heterosexuální.

"Mášrechte," říkají, "my si nepamatujeme text!"
"Jste zlý čarodějky! Co jste?"
"Jsme zlý čarodějky, strašně zlý!"
"Takže teď tam vtrhnete a nandáte jim to! Co uděláte?"
"Vtrhneme tam a nandáme jim to!"
"To je ono! Tak běžte a ukažte jim to!"

Následuje plácnutí a krásně vykřiknutá reakce: "Nesahej na mě, ty hnusáku!" Ale to musíte vidět na vlastní oči.

A teď zlatý hřeb programu: Ježčí píseň! Možná nás zamrzí, že verze, kterou dodal Jan Kantůrek přeloženou z originálu, neprošla. Byla prý nepřístupná pro děti a představení je určeno pro lidi od dvanácti let. Proto si složili svou vlastní Ježčí píseň. Slova najdete otištěna na konci článku, ale refrén je už nyní okřídlený a zpívá jej celá redakce. Někteří členové jej zpívají stále. Tedy já. A Honza Kantůrek mi naposledy, když jsem mu ji zazpíval, řekl, že už mě pozoruje dlouho a že ví, kde bydlím, tak si mám dávat pozor. Nezpívejte refrén u Kantůrků před domem. Nemuseli byste dopadnout dobře! Ale stejně. Ještě jednou pro tebe, Honzíku : ´Pííííchy, pííííchy, umřu smííííchy´.

Skvělé bylo také dávat pozor na samotného autora, který se smál opravdu velice nahlas. Jednou při již zmíněném motivu ´Velké země´, jindy, když Bábi letí s Gytou nad Lancre a z kurníků po celém království se ozývá: ´kykygrhléééépfh!´ Scéna je plná velkých i malých rolí a je vidět, že divadlo na ničem nešetřilo. Kostýmy jsou opravdu velice zeměplošské a jsou, zdá se, i velice nákladné.

Velice důležitý je i fakt, že většina herců už dnes Zeměplochu čte. Když dramaturg ansáblu vyjevil, že budou uvádět ´Soudné Sestry´, radostí křičel pouze Smrť. Nikdo nevěděl proč. On ano.

Na následujícím rautu jsem se dostal do sporu s představitelkou Magráty. To jsem si naběhl. Okamžitě vytáhla z kabelky výtisk ´Soudných Sester´ a během okamžiku mi přečetla inkriminovanou pasáž, kterou neměla ani náhodou založenou. Jediné, co mě utěšilo, bylo, že ona čte Zeměplochu půl roku. Já sedm let :o)

Vraťme se k děkovačce po představení. Tleskali jsme jako vzteklí a po chvíli i jako oteklí. Ale tleskali jsme dál. Bylo čemu. Po chvíli si Magráta došla i pro Terryho Pratchetta a přivedla ho na jeviště. Tam mu celé divadlo zazpívalo ´Happy Birthsday´ a Terry chválil a chválil. Jako prvnímu se vrhnul ke Smrťovi, který jej svým stepem nadchnul. Také chválil kostýmy. Moc chválil kostýmy. A pan Táborský, představitel Verence, dostal skvělý nápad: dal Mistrovi svého maňáska. Po představení se přiznal, že původně to mínil tak, aby měl autor žezlo, kterým by mohl kynout. Ale našli byste lepší dárek pro pana Pratchetta k narozeninám? Vedení dokonce prosilo Jana Kantůrka, aby poprosil Terryho o navrácení, ale to se nezdařilo a Táborský musí uplatit kostymérku, aby vyrobila do dalšího představení nového. Na pódiu pochopitelně nesměl chybět ani překladatel, který je minimálně stejně skvělý jako autor, ale musí být lepší, protože váží dvakrát tolik.

Potom následoval raut, kde byli všichni, kteří za něco stáli. Natáčela zde TV3 a byla tam spousta novinářů. A byla tam i vaše redakce (až na mladého Dvořáka, který se z nepochopitelných důvodů nechal strhnout davem a vynést na ulici). Já jsem se jmenoval tiskovým mluvčím klubu a kupodivu proti tomu nikdo neřekl ani slovo. Patricij dokonce řekl něco jako: "To je samozřejmý." Byl to večer plný kouzel. Obcházel jsem herce a tahal je k našemu kroužku, kde stál mj. i Vlastimír Talaš.

Jako první věc jsem zjistil, že věta: "Jsem z redakce klubu Terryho Pratchetta . . ." působí jako magické zaklínadlo, které otevírá dvířka. Všichni na mě byli moc milí a na zbytek redakce následně také. Zvěděli jsme spousty historek z natáčení, ale také to, že se nás herci přímo báli. Věta: "Přijdou Pratchettovci!" byla pro ně magická. Proto bylo přímo potěšením sledovat, jak jsou potěšeni, když jsme jim děkovali za krásný zážitek. Asi nejmilejší byla Magráta, která si s námi povídala nejdéle a vytáhla na mě ony ´Soudné Sestry´. Od Verence jsme se dozvěděli, že Felmet je ve skutečnosti veliká hračička a že už při čtených zkouškách věděl, jak se bude vyžívat na strhávání kůže ze svých rukou (ruce má namočeny do latexu a vše vypadá naprosto realisticky).

Trošku nás rozčaroval výrok XX (znáte ho z Gumídků, kde daboval Brumlu), který hrál nejen Vínozpěva a strážného, ale i jednu ze zlých čarodějek. Když jsem ho za tento výkon pochválili, podíval se zamyšleně na svůj půllitr, a pak pronesl: "Jó, ty buzny? To se musí, no." Co byste na tohle řekli? :o)

Dalším velice pikantním obrázkem ze zákulisí je pár vět Terryho Pratchetta: "Ta Magráta je tak sexy! Já tu nemít manželku, tak . . . Huááá!" Já s ním docela souhlasil :o) Když se kolem Magráty utvořilo trochu místa, rozhodl jsem se, že si s ní půjdu promluvit ještě jednou. Tentokrát bez zbytku redakce. Jen jsem zapředl hovor, už se ke mně plížil tu vydavatel, tu se belhá Patricij, tam kluše směrem mým podlý imp. Musím se smířit s tím, že méně schopní parazitují na silnějších :o)

A to už bude pomalu vše, na co si dokážu vzpomenout. Pokud mi někdo nevěří, má smůlu, takhle to doopravdy bylo a já si za tím stojím. Měl bych říci sedím, protože moje nové střevíce mi udělaly překrásný puchýř na patě, který neměl na práci nic lepšího než prasknout. Nezbývá než dodat, že do Dlouhé půjdu ještě minimálně jednou.



Vašek Šlajch: "Čas v divadle plyne jako voda a než se nadějete, tříhodinové představení končí. (Zde malá poznámka - jelikož se koná jen jedna přestávka, není doporučeno jít do hlediště s plným močovým měchýřem . . . Nastydlé osoby nechť si raději seženou lístek na kraj). Při děkovačce se na pódiu objevil i Terry Pratchett s Janem Kantůrkem, a když ještě vyšlo najevo, že Terry zrovna slaví narozeniny, počastovalo jej publikum písní ´Happy birthday to you . . .´. Trapná chvíle nastala, když si valná část publika nemohla vzpomenout, jak se "ten zatracenej chlap tam nahoře" jmenuje. Jméno ´Terry´ jen tak vlažně prošumělo sálem. Panu Pratchettovi to zjevně nevadilo a dál dirigoval Smrťovou kosou.

´Pratchettovci´. Tak takhle nějak nás prosím v divadle pokřtili. Nutno přiznat, že se tam všeobecně netušilo, kdo tihle ´Pratchettovci´ vůbec jsou. Soudě dle líčeného strachu, jaký prý ´Pratchettovci´ v souboru vyvolali, je to nějaká záhadná mamutí organizace v pozadí, která snad rozhoduje o bytí či nebytí Zeměplochy na našem území. Každý jeden Pratchettovec tedy musí nosit černý oblek a černé brýle a musí vypadat co možná nejnenápadněji. Taktéž by bylo záhodno mít po kapsách několik namotaných špulek, abychom mohli někde v ústraní tahat za nitky. Kdo však po představení shlédl hlouček našich obličejů, tomu muselo být ihned jasné, že někteří z nás by nebyli schopni řídit ani drezínu (natož aby se někdo vyznal v nitích . . .). A tak opět padl jeden mýtus. Bohužel."

Martin T. Schwarz: "Co k tomu více dodati. Snad jen taková malá poznámka k Vaškově povzdechu, že při narozeninové písni lidé v sále jen ´vlažne zašuměli ´Terry´. Aby nevznikla mýlka, že by snad někdo neznal vizáž a jméno pana Pratchetta, ale sál se spíše tak nějak nemohl dohodnout, jestli mají zpívat ´Happy birthday, Dear Pratchett´ nebo si dovolit familiérnější ´. . . Dear Terry´. Takže nakonec slabší povahy nezazpívaly žádné jméno a čekaly, kdo co zanotuje. Ono vlažné zašumění celého sálu byl spíš řev naší skupinky, která se samozřejmě nijak nezdráhala. Divadlu V Dlouhé patří obrovský dík, že se rozhodlo uvést zeměplošskou inscenaci na prkna, co znamenají svět, a prosadit si navzdory našim obecně konzervativním pohledům na divadelní repertoáry právě tohle netradiční představení. Juj, tahle věta je nějaká přemoudřelá . . . Raději to trochu odlehčím. Ale jak? Nic mě honem nenapadá! Tak třeba "Píííchy píííchy, umřu smíííchy . . . .´ Nééééééééé, Richarde, tak už to zpívám i já!"

Vlado Ríša, Ikarie: ". . . Terry trochu netakticky po příjezdu prohlásil, že nejlepší divadelní dramatizaci svých věcí viděl v Německu, ale po premiéře musel korigovat své prohlášení, a činil tak evidentně s chutí. Nejen proto, že na jevišti mu všichni poblahopřáli k narozeninám, ale ´Soudné Sestry´ v Dlouhé jsou opravdu výborné. Vynikající herecké výkony podpořené kontrastem mezi barevnými kostýmy a šedočerným jevištěm uchvátily celé publikum. Navíc tu byla jedna drobnůstka - herci nejen kus odehráli, ale oni sami se přitom bavili, a to byla jen taková třešnička na dortíku . . ."


Autor: Richard Klíčník

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>