Domů

REPORT Z TRPASLICONU 2009

"Toto je volání o pomoc sedmého ročníku festivalu britského humoru, sci-fi a fantasy. Trpaslicon byl napaden neznámou formou života. Vyměšuje látku, jed, možná dokonce halucinogenní, který vyvolává v obětech pocity beznaděje. Bohužel jsme jí byli zasaženi. Sice redukovanou dávkou, ale je možné, že nás postihnou záchvatýýééáááííííhh…"

Sedmý ročník Trpasliconu se konal 27. února až 1. března 2009, a tentokrát jako téma posloužil díl Návrat do reality, kde se posádka Červeného trpaslíka setká s olihní beznaděje. Ta jim navodí depresivní halucinace, které je téměř doženou k sebevraždě.

Hlavní organizátory málem dohnala beznaděj k sebevraždě již před samotnou akcí. Nejprve se Jan Kantůrek, český překladatel Zeměplochy a jeden z pravidelných a oblíbených hostů Trpasliconu omluvil, že se z osobních důvodů tentokrát nemůže zúčastnit. Kvůli nemocné manželce se také nemohl dostavit Ivo Šmoldas, který o ni pečoval na své chalupě, a pro nemoc se tentokrát také omluvil Kamil Halbich (Rimmer), který se jako jediný z dabérů Červeného trpaslíka účastnil všech šesti předchozích ročníků Trpasliconu a vždy se na další setkání s fanoušky britského humoru velmi těšil.
Nastaly nám také technické problémy, protože nám škola nemohla tentokrát zapůjčit ledničku, která se jim rozbila, což ohrožovalo fungování Bufetu u piráta Luigiho. Také se nám odmlčel náš pravidelný závozník, který nám po celých šest let dodával čerstvé pečivo, ale hlavně měl dodávku, ve které se vozila technika pro přednáškové sály a další nezbytnosti. Proto jsem využil svých kontaktů ve fandomu (tak se říká skupině fanoušků, která se aktivně angažuje ve fantasy a sci-fi žánru) a zavolal Lucasovi, který se tak stal dalším z organizátorů, protože měl k dispozici ledničku i dodávku.

V pátek nás s Lukym ovládla naprostá beznaděj z blížícího se víkendu plného starostí a práce, takže už v devět hodin jsme naložili mé věci a po cestě na akci jsme ještě stihli naložit několik dalších nezbytností. V deset jsme byli na místě. Sedmý ročník se konal opět v Základní škole Květnového vítězství na Praze 4, kde se konaly již předchozí tři ročníky.
Postupně se začali trousit i ostatní organizátoři, a tak se mohla rozjet příprava všech přednáškových tříd a tělocvičny. Vznikla Tělocvična beznaděje, Sál zoufalství a Cimra ponížení, dále Ministerstvo proměny (organizátorská místnost) nebo Kajuta zlých snů (spací místnost). Na závěr bylo zjištěno, že nám chybí jeden počítač a jedny repráky. Kohy se nabídl, že okamžitě svoji chybu odčiní tím, že spáchá sebevraždu. Uvědomil jsem si však, že bych byl zřejmě tím, na koho by spadla veškerá odpovědnost Trpasliconu, takže jsem od Mary, která ještě před pár dny netušila, že se také stane jedním z organizátorů, vyžebral její notebook. Potom jsem vzal svůj mobilní telefon a abecedně projížděl svůj telefonní seznam a zkoušel jednotlivé přátele, o kterých jsem věděl, že míří na Trpaslicon. Úspěšný jsem byl až na sedmý pokus, kdy jsem se dovolal Michvolce, která vlastnila repráky, které mohla zapůjčit na celý Trpaslicon a mohla s nimi poslat svého přítele, který je donesl ještě před zahájením programu.
Bylo potřeba ještě zajet na menší nákup do papírnictví, takže jsme vyrazili společně se Sekvojkou na Háje. Rozhodli jsme se dát si něco k obědu, tak jsem navrhnul, že si můžeme zajít na grilované kuře. Když jsem si kuře zakoupil, sdělila mi, že ona si ho nekoupí, protože je příliš mastné. Prochodili jsme snad všechny obchody a kiosky v okolí než se rozhodla, že KFC jí bude vyhovovat. Ale já už si na její nerozhodnost dávno zvykl, takže jsem ani neměl potřebu si postěžovat (toto není postěžování, jen pouhé konstatování faktů). Nakonec jsem si s ní dal společné menu, protože mi přišlo nepatřičné vytáhnout si tam na stůl kuře, které nebylo koupené v KFC (on pak nebyl problém udat ho jednomu z dalších hladových organizátorů). Jen jsem zmátl slečnu u pokladny, když jsem po ní žádal hořčicovou omáčku, která se prodává jen u McDonalda (mně se tyhle fastfoody pořád pletou dohromady).

Krátce před pátou hodinou jsem došel k hlavnímu vchodu, kde jsem spustil registraci pro návštěvníky. Prvním návštěvníkem se stal Miles, který mi sdělil, že Adelhaida, jedna z mých přednášejících, se na svoji přednášku nedostaví, protože jí není dobře. Přišel jsem tak o dvě zeměplošské přednášky, na které jsem se osobně velmi těšil.
Seděl jsem u registrace a rozdával našim návštěvníkům voličské průkazy. Některým jsem dokonce nabízel, že jim jich prodám víc najednou, ale žádný z nich nebyl hloupý, takže mou nabídku odmítli. Bylo jim jasné, že ve fašistickém totalitním státě, kde můžou dát hlas pouze jedné straně, je jedno, kolik voličských průkazů mají k dispozici. K voličskému průkazu jsem zdarma přidával program plánovaných poprav. Propaganda musí být.
Před sedmou hodinou za mnou přišla Markéta se slovy, že mám jít s ní, protože hraji ve scénce při zahájení, i když o tom ještě nevím. Zahrál jsem si s Kohym fašistické policisty, kteří pronásledovali Rimmera, Kajoušinku, Markétu a Voronde po celé tělocvičně a stříleli po nich vodními luky. Samozřejmě, jak je při takových honičkách zvykem, koupila to značná část nevinných kolem sedících obyvatel totalitního státu. Markéta mě nakonec zastřelila a já se odporoučel k zemi. Následně sehráli scénu z Návratu do reality, kdy má posádka Červeného trpaslíka halucinace, že je pronásledují policajti na motorkách a ve vrtulníku, zakončenou tím, že si chtějí jednou kulkou prostřelit hlavy. To se však stát nemohlo, protože Case jim připomněl, že než spáchají sebevraždu, musejí uspořádat Trpaslicon. Hromadná sebevražda proto byla odložena do neděle.

Po beznadějném zahájení Rimmer s Kohym účastníkům Trpasliconu vysvětlili, jaká jsou pravidla, za která se okamžitě popravuje, kde probíhá program, kde se spí a třeba také to, že jsme umístili jídelnu o patro výš než je bufet, aby ty kalorie hned zase vychodili. V totalitním státě nemůžete čekat žádné slitování.
Program pokračoval historií Trpasliconu, která se opakovala již podruhé, ale návštěvníky i nadále baví. Možná to je tím, že polovina z nich byla na Trpasliconu prvně, a možná tím, že se vždy objeví nějaká nová informace či historka, na kterou si já, Kohy nebo Rimmer vzpomeneme.
Chtěl jsem si udělat čas na některou ze přednášek o Hughu Lauriem, ale nezbyl mi na to už žádný čas.
Zbytek večera jsem potom strávil na registraci v rozhovoru s přáteli. Trilenid dokonce dostal pozvání do postele, které přijal se slovy, že dnes ne, ale zítra této nabídky využije.

Z pátka na sobotu jsem naspal přibližně tři hodiny, ale jsem už tolik vycvičen, že jsem spánkový deficit nepociťoval. Hodinku jsem opět strávil na registraci a od devíti jsem začal přednášet o britském seriálu Černá zmije s Rowanem Atkinsonem (Mr. Bean). Překvapilo mě, že i tak brzy ráno jsem měl přednáškovou místnost zaplněnou. Nejprve jsem něco řekl o tvůrcích seriálu, potom jsem přešel k postavám a hercům, kteří je hrají, a nakonec jsem se věnoval samotnému seriálu, kdy jsem vysvětloval, v jaké historické době se měly jednotlivé série odehrávat a nakolik je historické pozadí seriálu blízké skutečnosti. Probral jsem seriál díl po dílu a téměř u každého jsem měl připravenou nějakou ukázku. U britcomů je výhoda, že se přednášející nemusí moc ohlížet na problém spoilerování lidem, kteří seriál neznají. Prozrazením děje konkrétních dílů totiž nezničím fanouškovi překvapení, protože zde jde více o jednotlivé humorné scénky než o celkovou dějovou linii, jako mají běžné seriály, kde prozrazením, co se bude dít, můžete fanouškovi pokazit zážitek ze sledování. Blackadder mi později sdělil, že k němu přišlo několik diváků, kteří nám chválili, jak byl blok Černé zmije dobře vyvážen – mnoho informací prokládané zábavnými ukázkami, takže se toho hodně dozvěděli, ale díky ukázkám se ani nenudili.

Ve dvě hodiny jsem měl další dvouhodinovou přednášku, Sexuální praktiky zeměplošanů. Nejprve jsem probral stvoření samotného vesmíru a Zeměplochy, poté jsem debatoval o zeměplošském filosofickém problému, zda byl první bůh či věřící (slepice nebo vejce) a pak se dostal k zeměplošské evoluci, jak se vlastně liší od té pozemské. V další části jsem probíral, zda je A‘Tuin samec či samička, jak je to u trpaslíků s homosexualitou (tuto část konkrétně zaznamenal kameraman TV Prima Cool, takže jsem zvědavý, zda se odváží něco takového vůbec dát do televize), proč mají trollové sexuální rozmnožování tak moc podobné lidem, i když jsou tvořeni z kamene, problematiku vlkodlačích porodů, proč Igorové nežádají o ruku vaší dcery a mnoho dalších zajímavých informací sestavených ze střípků posbíraných ze všech zeměplošských románů. Přestože jsem se obával, že zejména začátkem přednášky budu nudit, většina posluchačů vydržela sedět až do konce. Má přednáška byla oživena i několika ukázkami z filmů.

Po této přednášce jsem s dalšími členy přípravného výboru (rada Klubu) představil obnovený Klub Terryho Pratchetta. Vyprávěl jsem nejprve o jeho historii, jak vzniknul v roce 1996 díky Martinu „Patriciji“ Schwarzovi a jak jsem v roce 2006 po něm převzal stránky s úmyslem je znovu uvést do provozu, včetně samotného Klubu. Věra „VeHaLi“ Havlíčková vysvětlila, jaké jsou naše cíle, výhody členství a další důležité informace o současném Klubu. Jan „Zirland“ Urbánek v rychlosti vysvětlil to nejdůležitější ze stanov, zejména co znamená být registrovaným a řádným členem. Nakonec došlo k prvnímu přijímání řádných členů, kdy jsem se dozvěděl, že nebudu moci být přijat, neboť jsem při platbě neuvedl své členské číslo jako důležitý variabilní symbol. Vypadal jsem ale tak nešťastně, že se nade mnou nakonec ostatní členové rady smilovali a já se tak mohl stát prvním členem našeho obnoveného Klubu. Po přijetí všech zájemců pak všichni povstali a byl složen Členský slib. Po vyřízení všech těchto formalit si mohli řádní členové nakoupit klubové odznaky, ex libris a další zajímavé předměty vlastnoručně vyrobené naší řádnou členkou Silence (prsteny, přívěsky, medailonky, krabičky).

V osm hodin jsem si šel poslechnout Rimmerovu přednášku Sliz se vrací, která se týkala připravovaných nových dílů Červeného trpaslíka. Seděl jsem vedle Case a poslouchal o podrobnostech, o kterých jsem ještě neslyšel. Potom se Rimmer zeptal, zda chtějí vidět záznam z pořadu Události, komentáře, jehož jsem byl hostem, což se setkalo s hlasitým aplausem přítomných posluchačů. Kamarádka si zrovna tuto chvíli vybrala k tomu, že mi poslala důležitou zprávu na mobil (sedím v hospodě a myslím na tebe, protože hrají Neberou), takže jsem vůbec netušil, čemu se vlastně tleská, dokud to Rimmer nepustil na plátno (jeden z účastníků mi řekl, že se domníval, že tu nevšímavost hraju). Po odvysílání záznamu mi dal Rimmer slovo, abych o tomto vysílání něco řekl. Využiju tohoto reportu k tomu, abych o tom povyprávěl.
Seděl jsem v práci, když mi na můj mobil zavolali z České televize, že by se mnou chtěli večer v deset hodin udělat rozhovor o Červeném trpaslíkovi. Věděl jsem, že jsem před kamerou velmi nervózní, takže jsem odpověděl, že se spíše pokusím sehnat někoho z mých kolegů organizátorů. Snažil jsem se tedy zkontaktovat Rimmera, ale ten mi nebral telefon, takže jsem zkusil Kohyho. Ten mi řekl, že se mu to zrovna dnes moc nehodí a že by byl rád, kdybych to vzal já a on nemusel rušit plány. Dopadlo to tedy tak, že Rimmer, který studuje žurnalistiku, se mi neozval a Kohy, který je televizní komentátor, šel na poker. Já tedy zavolal do televize a dohodnul se s nimi, ať pro mě pošlou auto. Před půl jedenáctou jsem přijel do telvize, kde mě slečna vzala do maskérny. Tam jsem potkal komentátora Událostí, komentářů, pana Železného, který mi na pozdrav sdělil, že se nemám čeho bát, že zlý je jen na politiky. Když mě lehce namaskovali, odvedli mě do čekárny. Cestou mi paní, která mě vedla, řekla, že pan Sobotka je už tady. Já jí na to odvětil, že jsem netušil, že pozvali i jeho (myslel jsem tím samozřejmě Martina Sobotku, dabéra Listera), a že ho zase po čase rád uvidím. Paní na mě zmateně koukala, ale já už jsem zvyklý, že se na mě lidi dívají jako na blázna, takže jsem si toho sotva všiml. Když jsem vstoupil do čekárny, pochopil jsem svůj omyl, když mi představila Přemysla Sobotku, předsedu senátu. Ptal se mě, jestli také jdu s nimi, a já mu vysvětlil, že jdu až po nich jako zábavná tečka na konec pořadu, a pověděl mu, proč mě pozvali. Červeného trpaslíka sice neznal, ale Jistě, pane ministře se mu velmi líbilo. Než byl pozván do studia, ještě si stihnul postěžovat na svého britského švagra, který nemá vůbec žádný smysl pro humor. Dvě minuty předtím, než jsem přišel na řadu, zjistili, že mi zapomněli dát nástavec s mikrofonem, ale stihlo se to a já včas seděl na křesle proti panu Železnému. Tréma sice byla, ale soustředil jsem se na otázky a nevnímal kamery, které byly ode mě na tři metry. Většinu otázek, které mi kladl, jsem věděl dopředu, ale ta poslední, jak se dostaneme k novým epizodám, abychom je mohli co nejrychleji vidět, byl osobní vtípek pana Železného, který mi udělal naschvál. Ale já se na něj za to nezlobím. Každý má svůj druh smyslu pro humor.
Dále byla na programu soutěž v maskách. Kostýmů sice nebylo tolik jako minulý rok, ale zato byly některé z nich velmi dobře udělané. Zejména nás nadchla maska Krytona, který na ní dělal tři měsíce, kostým Černé zmije, Ovečka Shaun a nakonec Zlý Lister.
Z dabérů nakonec přišli Zdeněk Dušek (Kryton) a Martin Sobotka (Lister) společně s režisérem českého dabingu Janošem Vaculíkem. O jejich besedě nic nevím, protože jsem se jí nezúčastnil.
Zbytek dne jsem opět strávil na registraci, kde vznikla zajímavá debata o Supermanovi a Lois Laneové, zda by přežila, kdyby ji Superman zachytil při pádu z vrtulníku. Padaly tam různé návrhy, třeba že Superman ovládá antigravitaci. Do toho se také zapletl Správkař kol a později se rozhovor stočil do oblasti sexu, kdy se debatovalo, zda mimozemšťan Superman může mít vůbec s lidskou ženou děti a jakou má vlastně hemživost spermií. Podle mě se hemží tak rychle, že všechna vajíčka končí rozstřílená na cáry.
Podobné rozhovory pokračovaly celou noc. V jednu chvíli jsme se velmi bavili na Trilenidův účet, protože se bránil slíbenému pozvání do postele. Ta osoba to skutečně myslela vážně (a my ho den předtím důrazně varovali, jenže on nás neposlouchal) a Tril netušil, jak se ze svého včerejšího slibu vyvléct. Nakonec se nabídce ubránil pasivní rezistencí.

Tentokrát jsem naspal přibližně dvě hodiny. Vstal jsem zase někdy před osmou a usedl na registraci, kde jsem vyprovázel lidi, co pospíchali na vlaky či autobusy mířící směrem k jejich domovům. V jednu hodinu jsme pozamykali místnosti a celý tým organizátorů v tělocvičně spolykal kapsle kyanidu, za což sklidil potlesk.
Nemohli jsme však očekávat, že se prostory Trpasliconu uklidí samy, takže se celý organizátorský tým reinkarnoval a zahájil všeobecnou debordelizaci. S úklidem opět pomohla značná část fanoušků, takže jsme za tři hodiny mohli jet domů. Zde se omlouvám dvěma dívčinám, které musely mít při mých pokusech o instrukce při úklidu lavic pocit, že jsem se změnil v blábolícího prosťáčka (pozn. od nejmenované organizátorky: “Změnil?”). Pokud se mi ozvou, rád je za to pozvu na jed dle jejich chuti.

Závěrem bych rád uvedl, že ačkoliv byl tento ročník naprosto beznadějný, já jsem si ho velmi užil. Udělal jsem si čas na své staré přátele, které jsem po dlouhé době opět velmi rád viděl, aniž bych měl chuť si prostřelit hlavu. Jen mě mrzí, že jsem si opět nedokázal udělat čas, abych se seznámil s nějakými novými příznivci britského humoru. Už teď se těším na další ročník Trpasliconu, který by se měl opět konat za rok na stejném místě.

Petr "Hadati" Čáp
spoluorganizátor Trpasliconu
šéfredaktor Discworld.cz
předseda Klubu Terryho Pratchetta

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>