Domů

Sexuální praktiky zeměplošanů

Terry Pratchett je bezpochyby autor nejlepší humoristické fantasy, jaká u nás vychází. Ve svém dokonalém univerzu detailně vykreslil pěknou řádku charakterů, z nějakého důvodu se však u všech svých hrdinů vyhýbá sexuálním otázkám. Spíš jen naznačuje, než vysvětluje, jak to vlastně na Zeměploše chodí. Rozhodl jsem se tedy, že posbírám veškeré střípky o sexuálním chování tvorů žijících na Zeměploše a vytvořím z nich ucelený obraz, který vám řekne vše, co jste chtěli o Zeměplošanech vědět, ale báli jste se zeptat.



A´Tuin

Jaké je vlastně pohlaví Velké A´Tuin? Tímto problémem se zabývalo mnoho vědců, ale zatím nikdo nedokázal sestrojit zařízení, které by umožnilo snést pozorovatele tak blízko k ocasu, aby se to dalo zjistit.
Otázka, zda při setkání s jinou Vesmírnou želvou bude jejich svět tím nahoře, bývá pro některé lidi na Zeměploše stále zásadní otázkou bytí a nebytí. Je jisté, že při pohlavním aktu by byla Zeměplocha samičky zcela jistě zničena a její sloni rozdrceni pod vahou těla samce. Ale i Zeměplocha samce by zažila takové plochotřesení, že by na ní jen těžko někdo zůstal naživu. Tento způsob rozmnožování je však nepravděpodobný, neboť Zeměplocha A´Tuin je zcela nepoškozená, a to i přes fakt, že želva prokazatelně zplodila minimálně osm potomků v jedné snůšce.
Další možností by mohlo být, že se Vesmírné želvy rozmnožují po způsobu některých žab, kdy sameček oplodní vajíčka, která samička nakladla již dříve. Zde však vyvstává mnoho dalších otázek, například zda by sameček byl schopný zacílit svůj „kanón“ dostatečně přesně, aby se trefil do tak malého objektu, jakým je želví vajíčko, a hlavně jak velká je pravděpodobnost, že se v nekonečném vesmíru setkají dvě Chelys galactica opačného pohlaví.
Nejpravděpodobnější možností tedy zůstává, že Velká A´Tuin je hermafrodit. Tím odpadají všechny výše zmíněné problémy, a lidé na Zeměploše tak můžou spát beze strachu z toho, že by se mohli stát oběťmi želvího kopulačního řádění.
A´Tuin zplodila svá vajíčka na slunečních mělčinách, kde je magie tak slabá, až tam hrozí vysoké riziko, že bude Zeměplocha smetena silným tlakem reality. Proto se zde želva nezdržuje nijak dlouho a co nejdříve se noří zpět do hlubin vesmíru, kde je to pro ni daleko bezpečnější.
Mimo osmi vajíček (osmička je na Zeměploše magickým číslem, je tedy pochopitelné, že takový magický tvor, jako je Velká A´Tuin, nemá v počtu vajíček moc na výběr) však také musí zplodit ochránce a živitele svých dětí - Rudou hvězdu. Rudá hvězda je teplý kulový objekt, který vysává veškerou magii z blízkého okolí. Takto získanou energií pak živí vajíčka. Rudá hvězda je vlastně jakousi náhradou za ochranu pobřežního písku, který potřebují vajíčka mořské želvy k vylíhnutí.
Po několika tisících let se A´Tuin nakonec vrací na místo, kde zanechala vajíčka, aby se zde stala svědkem narození svých potomků. Podle knihy Lehké fantastično je k vylíhnutí mladých krunýřnatců potřeba vyslovit všech osm základních kouzel Velkého Oktáva, grimoáru, jenž na Zeměploše zapomněl Stvořitel. Po jejich vyslovení se nakonec z vajíček vyklubou malé želvy (tedy malé v poměru s Velkou A´Tuin) se slůňaty na krunýři a maličkou zeměplochou, pokrytou vodní párou a dýmajícími vulkány. Sloni i zeměplocha jsou již od narození součástí galaktických želv, stejně jako je nedílnou součástí Ankh-Morporku špína a chaos. Společně se svým rodičem se pak malá želvata vydají zpět do hlubin vesmíru, kde se brzy osamostatní.


Silver

Kocour Stařenky Oggové je už pěkných pár let absolutním kočičím vládcem Lancre a jeho nejbližšího okolí. Posledních pár generací koček, které se v Lancre rodí, jsou pouze jeho potomci, všechny ostatní kocoury ze svého teritoria už dávno vyštval. Zde však vyvstává velká otázka. Znamená to tedy, že se Silver páří se svými vlastními potomky? Pokud to tak skutečně je, začíná kočičí populace v Lancre pomalu degenerovat a je jen otázkou času, kdy se začnou rodit kočky s dvěma hlavami. V horách Beraní hlavy jsou vzhledem k místnímu silnému magickému poli sice na podobné zvláštnosti, jako jsou vícehlavé šelmy nebo občasný déšť žab, zvyklí, obdobné úkazy se však vyskytují pouze ojediněle a obyvatelé hor by u toho také rádi zůstali.


Trpaslíci

Pokud se na Zeměploše setkáte s trpaslíkem, nikdy na první pohled nepoznáte, zda před vámi stojí muž nebo žena. Vlastně to nepoznáte ani na druhý či třetí pohled. Jisti byste si mohli být pouze v případě, že by si trpaslík sundal svoji zbroj a drátěné spodní prádlo. A každý, kdo alespoň něco málo ví o trpaslících, vám řekne, že tato možnost je asi stejně tak pravděpodobná, jako vidět trpaslíka bez vousů, jak s transparentem protestuje proti konzumaci alkoholu a zbytečnému násilí. Minulost přeci jen trpaslíky naučila, že bez okovaných trenek je lepší nevycházet.
Většinu lidí na Zeměploše ani nenapadne, že se setkávají také s trpasličími ženami. I ženy si totiž, stejně jako muži, pěstují dlouhý plnovous, takže jsou od svých mužských protějšků víceméně k nerozeznání.
S jistotou můžeme říci, že nejznámější trpaslicí v Ankh-Morporku je strážnice Řiťka. Byla první, která se odvážila projevit něžnost krásnějšího pohlaví a začala se líčit a nosit boty na vysokém podpatku (vousy si samozřejmě ponechala, trpaslík bez vousů není trpaslík, ale pouze mrňavý človíček). Zprvu byli všichni v jejím okolí v šoku a nechápali, proč si ten trpaslík maluje po obličeji. Šeptandou se to však brzy rozneslo po celém městě a většina obyvatel vzala Řitčin přerod jako na ankh-morporské poměry vcelku normální záležitost (a hlavně si nikdo nechtěl znepřátelit strážnici Anguu s jejím vlčím úsměvem).
Nepřátele si ale přece jen udělala, a to ze svých vlastních soukmenovců. Podle jejich mínění porušila přísné tradice a vyvolala mezi trpaslíky asi takový skandál jako odhalené ňadro Janet Jacksonové v přímém přenosu Super Bowlu. Po nějakém čase jí však někteří trpaslíci začali vyjadřovat tichou podporu, zejména další trpaslice, kterým se také zachtělo chodit našminkované stejně jako Řiťka.
Z dalších trpaslic můžeme jmenovat například dolního krále Alberta, Krajáče Bouřevana (má obchod s líčidly), Dobrohora (přece jen je citlivější než jeho agresivní partner Bodoni) a nejspíš i strážníka Potroubla (dokonce i na trpaslíka byl dost malý).
A jak probíhají trpasličí námluvy? Zvykem trpaslíků je, že se musí navzájem vykoupit od rodičů svého partnera (věno ve zlatě tedy vlastně dostávají rodiče trpaslíků, pro které jsou jejich děti doslova investicí do budoucna). Jídlo, pivo, nářadí, kroužkové zbroje, sekery, helmy... to vše a ještě víc potřebují trpaslíci ke svému dospívání, které trvá 120 let, takže uplyne dlouhá doba, než si trpasličí pár na takové věno stačí naspořit. Proto také trvá desítky let, než se trpaslíci vezmou.
Jelikož jsou pro trpaslíky diskuse o sexu tabu, je velmi pravděpodobné, že je u nich předmanželský sex velkou vzácností. Může se tedy taky stát, že po svatbě trpasličí pár zjistí, že jsou oba dva stejného pohlaví. A co teď? Rozvod? Nesmysl. Představte si, že byste se po 30 letech společného soužití plného porozumění měli rozcházet. Navíc, už jste někdy slyšeli o trpaslíkovi, který by dobrovolně rozdělil svoje zlato, kterého tak těžce nabyl? Dedukcí jsme tedy vlastně dospěli k tomu, že je u trpaslíků zcela běžnou praxí soužití v homosexuálních svazcích (a díky tomu nejsou lidé na Zeměploše po kolena v trpaslících). V tomhle jsou trpaslíci dost svobodomyslní, protože u nich si bere trpaslík trpaslíka, a ne muž ženu. Příkladem homosexuálního páru můžou být adoptivní rodiče Karotky. Ačkoliv je totiž Rudykopalsson již delší dobu králem, stále ještě nemá žádné vlastní potomky, což je u krále dosti podezřelé.
Co se týče pohlavního styku dvou trpaslíků, už jenom při pomyšlení na takový akt člověku naskakuje husí kůže, takže to nechám na vaší představivosti a raději přejdu rovnou k těhotenství. Těhotné trpaslíky nelze od normálních nijak rozeznat, a to pro jejich otylost a podsaditost, a zřejmě se dost často stává, že ani oni sami nevědí, zda jsou těhotní, či jenom po té spoustě jídla a pití o něco více nenakynuli. Jakási jistota přichází až s porodními bolestmi (i když i zde je pořád možnost, že jsou to jenom zaražené větry).
Nejpodivuhodnějším trpaslíkem je Giacomo Casanovlez, druhý největší milovník na Zeměploše, a to podle jeho slov proto, že ten, kdo je na druhém místě, se víc snaží. Je také jediným známým trpaslíkem, který nemá plnovous, takže se vlastně sám dobrovolně vydědil ze společenství pravých trpaslíků.
Tento trpaslík také trpí neobvyklou úchylkou - homofilií. Projevuje totiž zájem o lidské ženy a překvapivě se svými štafličkami sklízí u dam značné úspěchy. Také to je jediná osoba, která dokázala zaskočit Stařenku Oggovou v oblasti sexu.


Knihovník

Původně byl lidským mágem a mágové mají zakázáno pletky s dívkami, takže zde žádné zkušenosti s ženami čekat nemůžeme. Po magické nehodě s Velkým Oktávem se však knihovník změnil v orangutana, kterému zůstala část lidské inteligence a vědomosti potřebné pro knihovnickou práci v magické knihovně. K tomu navíc získal zvířecí instinkty. Tento stav věcí mu zcela vyhovuje a odmítá všechny pokusy svých kolegů vrátit ho do původní podoby.
O jeho sexuálním životě je známo pouze to, že přibližně jednou za měsíc navštěvuje patricijovu zoologickou zahradu. Nikdo však zatím neměl odvahu zeptat se ho, co tam vlastně dělá.


Trollové

U trollů je akt namlouvání velmi neobvyklý. Mladý troll musí nejdřív zajít za otcem trollky, kterou si vyhlédl, a požádat jej o dovolení praštit jeho dceru kamenem. Pokud k tomu od otce získá svolení, najde si vhodný kámen a nepozorovaně svoji vyvolenou udeří do týla. Podle starých zvyklostí pak takto praštěná trollka splní svému nápadníkovi vše, co si jen dokáže představit (trollové naštěstí nemají moc velkou představivost).
Civilizovaným trollkám (to jsou ty, které se cíleně zbavují lišejníku v podpaždí), které již nějaký čas žijí v lidských městech, se však tyto zastaralé způsoby nelíbí a dávají přednost námluvám podle tradičních zvyků lidí, ke kterým kupříkladu patří darování kytek (trollové mají pro rostliny pouze jeden jediný výraz, což často vede k nedorozuměním, když některý nezkušený troll místo pár růží přinese své milé pěkně urostlý dub) či valentýnek (okrasné kameny ve tvaru srdce).
Od namlouvání přejdeme rovnou k aktu rozmnožování. Trollové jsou stvoření zcela odlišná od většiny bytostí z masa a krve, které žijí na Zeměploše. Jsou to tvorové z kamene a místo krve jim v těle protéká jakási látka ve skupenství podobném maltě (trollové nekrvácí, ale sáknou). Proto i způsob rozmnožování bude nejspíš značně odlišný. Toto je má teorie:
Troll se skládá z kamení s pozitivním nábojem, trollka z kamení s negativním nábojem (pro feministicky naladěné čtenářky je to samozřejmě naopak). Opačné náboje se přitahují (lidé tomu říkají láska), a mezi trolly tak vzniká určitý druh spojení. Začnou se o sebe třít těly a teplota styčných ploch začne pomalu stoupat (zkuste o sebe někdy třít dva křemeny, a poznáte, o čem mluvím). Když teplota dosáhne určité výše, začnou odpadávat z těl rodičů oblázky, které při vhodných podmínkách ožijí v malé trollíky.
Tuto teorii však Terry Pratchett zmařil vydáním románu Zloděj času, kde Stařenka Oggová vzpomíná na svoji bohatou kariéru zkušené porodní báby a na velmi těžký případ trollího porodu. Představa, že se Stařenka osobně účastní páření dvou trollů a pak se sebeobětavě vrhá pod jejich nohy, aby zachránila malé oblázky před ušlapáním ze strany rodičů, mi přijde asi stejně reálná jako trpaslík závislý na kefíru.
Je tedy třeba teorii trochu poopravit. U trollů dochází k pohlavnímu styku stejným způsobem jako u lidí či trpaslíků a za pomoci tření, které jsem popsal výše, se oblázek zrodí v lůně trollky. Zde, v ideální teplotě a s dostatkem výživy, které mu poskytuje tělo matky, bezpečně roste až do porodu.
Naneštěstí se těm mrňavým hajzlíkům z příjemného ráje do chladné zimy hor, kde trollové běžně žijí, příliš nechce, takže je jejich příchod na svět okořeněn menší dávkou hrubého násilí. A ruce Stařenky Oggové jsou jistě daleko zkušenější a jemnější než velké neohrabané kvádrovité haksny trollích porodních bab.


Knihomol ráže .303

Tento brouček je nejrychlejším hmyzem na Zeměploše. Vyvinul se v magických knihovnách, a aby se vyhnul následkům magického záření, musel se naučit žrát knihy neuvěřitelnou rychlostí. Dospělec se prožere policí knih z jednoho konce na druhý v takovém tempu, že se na konci odrazí od zdi.
Doba oplodňování samičky samečkem je stejná jako u běžných molů. A je to nejenom proto, že svoji rychlost používají spíše při krmení se magickými knihami, ale také z prozaického důvodu, že by touto rychlostí svoji samičku jen těžko dokázali uspokojit.


Draci

Na Zeměploše jsou známy pouze dva druhy draků: drak královský (Draco nobilis) a drak bažinný (Draco vulgaris).
Drak královský je obrovský inteligentní ještěr s velkými netopýřími křídly a protáhlou koňskou tlamou. Je to tvor magický. Bez magie by totiž nedokázal pro svou velikost a váhu vzlétnout a ani by nedokázal chrlit tak velké a krásné plameny (krásné jen do okamžiku, než vás sežehnou na popel). Díky magii také draci dokážou telepaticky komunikovat s lidmi. Jejich tlama totiž není uzpůsobena k mluvení.
Jediné, co víme o jejich rozmnožování, je skutečnost, že k pohlavnímu aktu docházelo vždy ve vzduchu. Další informace nejsou známy, neboť královští draci se na Zeměploše již nevyskytují. Podle jedné teorie už dávno vyhynuli, podle druhé se jenom přesunuli do jiné dimenze, která je pro jejich život vhodnější.
Naopak drak bažinný se na Zeměploše vyskytuje zcela běžně. Samečci dorůstají přibližně výšky 70 cm, samičky jsou o něco menší. Vyskytují se jak ve volné přírodě v bažinách a močálech, tak i v sídlech lidí jako domácí mazlíčci. Stejně jako psi bývají šlechtěni do různých podob a velikostí.
Draci opačného pohlaví o sebe neprojevují žádný zájem, dokud na ně nepřijdou sexuální pudy. To se stává přibližně jednou za dva měsíce. Samci spolu poté zápasí o samičku pomocí plamenů, vytvářených v komplikovaném zažívacím traktu jako speciální směs bioplynů. Vítěz nakonec oplodní samičku ve vzduchu, stejně tak, jako to bylo běžné u draků královských. V období hnízdění jsou schopny ze sebe vydat plamen pouze samičky, které jej používají k přihřívání vajec, jež ke svému vývoji potřebují skutečně vysokou teplotu, a tak zatímco „slípky“ takto pečují o vejce, samečci shánějí palivové dříví.
Samička je schopná naklást třikrát do roka snůšku čtyř vajec, z nichž ovšem většinu rozšlapou tupí samečkové.
V Posledním hrdinovi se Karotka, Leonardo da Quirm, Mrakoplaš a Knihovník dostali na měsíc, kde objevili zcela nový dračí druh – draka měsíčního (Draco lunaris). Měsíční draci se vyvinuli z draků bažinných, kterým se podařilo s pomocí křídel doletět až na měsíc. Odlišné životní podmínky s nízkou gravitací a omezeným výběrem potravy pozměnily ještěrům tělesnou konstituci. Jejich tělo je štíhlého proudnicového tvaru leskle stříbřité barvy s delšíma nohama. Vousy a týlové výrůstky směřují kvůli lepší aerodynamice od hlavy dozadu. Křídla, v nízké gravitaci měsíce nepotřebná, zakrněla. Místo nich používají k letu modrý plamen, který dokáží kontrolovaně vypouštět ze zadní části svého těla.
Díky tomuto speciálnímu pohonu museli měsíční draci změnit své rozmnožovací návyky a milostné spojení neprovozovat ve vzduchu, ale na zemi. Plamen samičky by totiž samečka ošklivě popálil a vystřelil jej jako zátku od šampaňského. I přesto je létání stále velmi důležitou součástí namlouvání.


Slon poustevník

Je to pravděpodobně nejpodivnější a asi i nejsmutnější zvířecí druh Zeměplochy. Toto stvoření postrádá tlustou kůži svých ostatních příbuzných, a proto žije v umělých chýších, které ukradlo některým lidským domorodcům na pláních Jakazačistánu. S těmito chýšemi potom kočuje a postupně je rozšiřuje, přistavuje a přizpůsobuje, aby vyhovovaly jeho růstu.
Když je samice připravena se spářit, vytvoří si na správném místě okénko, a tímto způsobem naznačí všem samcům, že se o ni můžou začít ucházet. V případě, že to není její první spáření, otevře okénko, které si již vytvořila minule. Při porodu pomáhají rodičce ostatní slonice, které na správném místě vytvoří dostatečně velké dveře, aby mohlo novorozené slůně vyjít ven na denní světlo.


Vlkodlaci

Jediný způsob, jak se můžete na Zeměploše stát vlkodlakem, je, že se jím narodíte. Vlkodlaci jsou magická stvoření, která zřejmě vznikla za velkých magických válek, když bylo pár obyčejných lidí zasaženo jedním z mocných zaklínadel, která po sobě házeli rozběsnění mágové. Tato kletba pak přecházela z pokolení na pokolení až do současnosti.
Vlkodlaci se dělí na dvě skupiny: bimorfy a yennorky.
Bimorfové jsou lykantropové, kteří dokáží měnit svou podobu z člověka na vlka a naopak, kdy se jim zlíbí, s výjimkou nocí v úplňku, kdy jsou nuceni metamorfovat se na pár hodin ve vlka i proti své vůli.
Yennorkové jsou naopak vlkodlaci, kteří se nedokáží proměňovat, a zůstávají tak neustále v jednotné vlčí či lidské podobě. Mezi vlkodlaky jsou tito „zdegenerovaní“ jedinci ocejchováni puncem nižšího druhu a často bývají zabiti vlastní smečkou (rodinou). Takový osud ostatně postihnul i Anguinu rodinu. Její bratr Wolfgang vlastnoručně (nebo vlastnotlapně) zabil svou yennorskou sestru Elsu, která setrvávala v lidské podobě. Bratr Andrej byl naopak yennork v těle vlčím. Než aby čekal, kdy jej potká stejný osud jako jeho nešťastnou sestru, raději utekl z domu a nechal se zaměstnat jako pastevecký pes v Borogravii.
O rozmnožovacím cyklu vlkodlačic se toho moc neodčtete. Předpokládám ale, že se bude podobat spíš lidskému než vlčímu. Vlkodlaci jsou samozřejmě schopní kopulovat v obou přeměnách. Mimochodem se tak naskýtá otázka, zda se při pohlavním styku vlkodlaka v lidské podobě a vlkodlaka v podobě vlčí náhodou nejedná o zoofilii. K oplodnění vajíčka každopádně dochází častěji ve vlčím těle, zvířecí pudy jsou ve srovnání s lidskými přeci jen trochu intenzivnější (každý jistě ví, jak těžké je odhánět psy od hárající čubičky).
Může se však vlkodlačice přeměňovat, když čeká štěňata? Každý vlkodlak se musí vždy při úplňku přeměňovat ve vlka, takže možnost, že by se po dobu těhotenství vlkodlačice nepřeměňovala, padá. Proto je jasné, že vlkodlačí embrya jsou nedílnou součástí matky a při metamorfóze se proměňují společně s jejím tělem. No ještě, že jsme lidé.
To, že vlkodlaci nemají zrovna lehký život (a porod obzvlášť), můžeme vidět u již zmíněné rodiny strážnice Anguy. Angua totiž pochází ze stejného vrhu jako její sourozenci Wolfgang, Elsa a Andrej. Elsa je však yennork lidský a Andrej yennork vlčí. Kdy tedy yennorkové přicházejí o svou schopnost přeměny? Může to být hned krátce po narození nebo v době dospívání, osobně se však domnívám, že tuto schopnost ztrácí okamžitě po přestřihnutí pupečního provazce. V tom případě tedy musela matka Anguy zažívat při porodu tak velké bolesti, že nedokázala ovládat svoji metamorfózu a neustále měnila podobu. Jedině tak lze vysvětlit vlčího a lidského yennorka v jednom vrhu.


Gaspoda

Je to pes, který udělal tu chybu, že se jednou vyspal u budovy Silnoproudé magie na Neviditelné univerzitě, a když se probudil, zjistil, že umí myslet a mluvit jako člověk. Naštěstí lidé nevěří, že psi mluví, ani když ho skutečně slyší, takže ze sebe Gaspoda nemusí nikde dělat cvičenou opičku. V tomhle případě vlastně psa.
Gaspoda se už dávno smířil s životem bez lásky, či se spíše spokojil s těmi letmými příležitostmi, které mu život občas poskytl, jako byla velmi překvapená čubička čivavy nebo krátká aféra s nohou místního pošťáka. Dokonce pomýšlel i na krátkodobý vztah s vlkodlačicí Anguou, ale to je asi to samé, jako kdyby Smrďa Rum pomýšlel na vztah s lady Žralounovou. Stačil jediný Anguin pověstný úsměv a bylo po lásce.


Malé národy

Pixies, pixíci, pixiové, pixlíci, pixtové, pictmužíci, skřítci a mnoho dalších jmen, která bychom ve slušné společnosti neměli ani vyslovovat, dali těmto malým tvorům lidé.
Mezi klany skřítků se považuje za slušnost pozvat na velkou hostinu celý sousední klan, a když se pak všichni hosté opijí, vyvraždit je do posledního. Tenhle plán se však nikdy nezdařil, protože žádný pidimužík nemůže jít na hostinu a nepít, i když mu jeho náčelník řekl, aby zůstal střízlivý a připravil se na nějakou tu řezničinu, která nastane později, až se hosti společensky unaví. Obyčejně tyhle hostiny končí tím, že se dva velké zástupy malých lidiček pokouší navzájem zmasakrovat, ale už se nedokáží jeden do druhého trefit. Prostě a jednoduše, dokonalý mejdan.
Nejnebezpečnějším ze všech malých národů jsou Nac mac Fíglové, kteří milují pitky, pranice a kradou jako straky, ze všech nejvíc. Na druhé straně jsou ale také neuvěřitelně věrní, silní, houževnatí, odvážní a v určitém slova smyslu velmi počestní. Kupříkladu nikdo nikdy neslyšel, že by Nac mac Fíglové okradli člověka, který nic nemá (proto také Fíglové nemají rádi výběrčí daní).
Jsou přibližně patnáct centimetrů vysocí, se zrzavou kšticí a hustým tetováním, díky kterému je jejich pokožka zbarvená do modra. Oblečeni bývají do krátkých hadrových kiltů a někteří z nich nosí na hlavě králičí lebku jako trofej a ozdobu.
Jejich společnost je rozdělena na klany, které pro své vlastní bezpečí žijí daleko od sebe. Každému klanu vládne kelda, což je matka a čarodějka v jednom. Ženy jsou u Nac mac Fíglů velmi vzácné, takže když se v klanu narodí dívka, je to důvod k velké oslavě. Odmalička se potom u své matky učí tajemstvím a kouzlům, která by měla znát každá kelda.
Když je dívka ve věku na vdávání, vybere si ze svého domácího klanu několik bratrů jako osobní stráž a vydá se ke klanu, který o svou keldu přišel. Pokud nastane velmi výjimečná situace, že všechny klany mají své keldy, pak se tato mladá kelda sejde se zástupci Fíglů několika klanů a založí zcela nový klan, s novým jménem a v novém pahorku.
Ze svého klanu si pak kelda vybere manžela, jemuž se říká Velký muž nebo Velký chlap, který se stává jakýmsi válečným vůdcem klanu, neboť kelda nikdy neopouští svůj domov. Kelda krátce nato začne rodit děti. Rodí jich velké množství najednou, často a rychle. Děti se rodí o velikosti hrášku, ale jsou-li dobře krmeny, dospívají velmi rychle. To je taky jeden z důvodů, proč dávají Fíglové přednost žití v blízkosti lidských obydlí, kde mají možnost krást mléko. Díky tomu vznikla pověra, že skřítci holdují tomuto bílému moku, a proto mnoho lidí dává na zápraží talíř s mlékem.


Zavazadla

Se Zavazadlem jsme se setkali již v první zeměplošské knize, kde bylo majetkem Dvoukvítka, prvního zeměplošského turisty. Dvoukvítek jej získal v jednom z těch obchodů, který se zničehonic objeví na místě, kde jste si ho nikdy nevšimli, a když se tam následujícího dne vrátíte, tak vám místní budou tvrdit, že tam nikdy žádný takový obchod nestál.
Dvoukvítek pak na konci knihy Lehké fantastično daruje Zavazadlo Mrakoplašovi, kterého pak nožičkatá truhla provází ve všech následujících knihách.
Zavazadlo je vyrobeno ze dřeva myslícího hruškovníku, který se na Zeměploše objevil po velkých magických válkách jako sekundární projev nekontrolovaných kouzelnických ohňostrojů. Pro své úžasné magické schopnosti je toto dřevo pochopitelně vyvažováno zlatem, už jenom magická hůlka vyrobená z myslícího hruškovníku je velkou vzácností. Zavazadlo ze stejného materiálu má nevyčíslitelnou hodnotu.
V Zajímavých časech se Mrakoplaš ocitne na vyvažovacím světadíle, kde se objevují další Zavazadla z myslícího hruškovníku. V této knize jsme také mohli být svědky toho, že i cestovní zavazadla se dokáží rozmnožovat, i přesto, že je to dost neobvyklé.
Mrakoplašovo Zavazadlo zmizí svému pánovi z očí a najde si Dámské zavazadlo, které zachrání před třemi velkými truhlicemi, potaženými černou kůží a pobitými mosaznými nýty. Dámská zavazadla jsou pochopitelně větší než pánská, neboť dámy mají daleko více krá- oblečení, stolních potřeb, šperků a dalších pro život nezbytných věcí.
Způsob, jakým se truhlice rozmnožují, nám bohužel zůstává utajen, ale má to něco společného s pilami, kladivy, truhlářstvím, dřevoobráběním a v některých případech i s čalouněním. Z tohoto velmi nezvyklého magického spojení pak vzniknou daleko menší truhlice, které se blíží svou velikostí spíše k dámským kabelkám než k zavazadlům běžných rozměrů.


Igorové

Všichni do jednoho to jsou nevzhlední oškliví muži se stehy na všech možných částech těla a při řeči nechutně prskají. Bez Igorů by se však neobešel žádný pořádný šílený vědec (a že jich na Zeměploše je), upíří, vlkodlačí či jiná neobvyklá rodina. Většina Igorů žije v Űberwaldu a jeho okolí, ale poslední dobou se i oni vydávají do světa, takže je můžete potkat už i v Ankh-Morporku.
Pratchett sice o Igorech tvrdí, že jsou to pořád lidé, i když lidé sestavení ze součástí jiných lidí, ale podle mého se za staletí služby všem těm podivínům vyvinuli z Homo sapiens sapiens ve vyšší formu života Homo sapiens igoris.
I když jsou všichni Igorové bez rozdílu ohyzdní, v oblastech, kde se běžně vyskytují, platí za velmi žádané partie. Žádný z Igorů totiž nemá nouzi o práci a díky svým chirurgickým znalostem jsou velmi ceněni i u obyčejných lidí. Když si například při sekání dřeva utnete ruku, jste rádi, že je někde nablízku nějaký Igor, který vám podá svou, případně cizí pomocnou ruku, kterou právě vytáhnul z konzervačního roztoku.
Igorové jsou také nepochybně velmi dobří v posteli, neboť jejich povolání vyžaduje naprostou pečlivost a maximální soustředění, a tyto schopnosti jistě vhodně využívají i při plnění svých manželských povinností. Navíc je u Igorů zvykem, že se ty nejlepší orgány dědí z otce na syna, takže se žádná z dívek, které se za Igory provdají, nemusí bát, že by v posteli přišla zkrátka. I věta „Má oči po tatínkovi“ nabývá u Igorů zcela nového významu.
Způsob dvoření je u Igorů také trochu odlišný od běžného. Představa, že by k vám jednoho dne přišlo sešité monstrum a požádalo o ruku vaší dcery, zní celkem hrůzostrašně. Od Igora také vyzní zcela jinak běžné milostné fráze jako: „Mé srdce teď patří tobě“ nebo „Chci ti darovat to nejlepší, co ve mně je“. Člověk, který by o Igorovi řekl, že má srdce na pravém místě, musí být jeho velmi blízký přítel, když zná takové podrobnosti o anatomii jeho těla.
Pokud se Igorovi narodí syn, pojmenuje jej Igor, pokud dcera, pojmenuje ji Igorína. V rodině Igorů jsou tato jména udělována podle prastaré tradice, kterou ještě žádný Igor neporušil.
Mnohé to jistě překvapí, ale Igoríny jsou většinou ty nejhezčí dívky v okolí. Každá Igorína také umí velmi dobře šít, neboť pomáhá svému otci s prací a dost se toho tedy přiučí. Nejspíš se tedy vyzná i v chirurgii a dalších pro Igory podobně běžných věcech. Ženy by však nikdo jako své osobní služebné v Űberwaldu nezaměstnal, takže Igorínám nezbývá nic jiného než se za někoho provdat a využívat své schopnosti v domácnosti. Jak je vidět, jsou Igoríny tou nejlepší partií, kterou může obyčejný muž v Űberwaldu získat. Proto také nemá žádná z nich nouzi o dobré nápadníky.


Motýl kvantového počasí (Papilio tempestae)

Své pojmenování získal pro svou úžasnou schopnost tvořit počasí. Dalo by se předpokládat, že to původně začalo jako nezbytnost nutná k přežití druhu, protože i výjimečně hladového ptáka odpudí ošklivé, přesně mířené tornádo, i když má obvykle v průměru jen patnáct centimetrů. Pak se to pravděpodobně během času změnilo na druhotný pohlavní znak, jako jsou ocasní pera ptáků nebo krční vaky některých žab.
Motýli se při rozmnožování houfují do velkých hejn. Tento přírodní úkaz je velmi vzácný a jen málo lidí jej vidělo na vlastní oči. Tedy, vlastně, tento úkaz vidělo celkem dost lidí, ale jen málo z nich přežilo blesky, tornáda a velkou bouři, které takové velké hejno motýlů kvantového počasí vytváří, a mohli o tom vyprávět jiným.


Autor: Petr Čáp

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>