Domů

Pohyblivé obrázky


Viktor si psa opatrně prohlížel.
To zvíře na něj nemohlo mluvit. Jistě to byla jen jeho představa. Ale totéž si přece řekl už minule, ne?
„Jakpak se asi jmenuješ?“ řekl Viktor a pohladil psa po hlavě.
„Gafpoda,“ odpověděl Gaspoda. „Pfáno ef, jako flon.“
Viktor ztuhl uprostřed pohybu.
„Dvě pence,“ pokračoval pes unaveně. „Jediný pef na fvětě, který umí hrát na harmoniku. Dvě pence.“
Musí to být tím sluncem, pomyslel si Viktor. To mám z toho, že nenosím klobouk. Během minuty se probudím a budu ležet v posteli a na chladivém prostěradle.
„No, hrál jsi dost mizerně. Nedokázal jsem poznat melodii,“ řekl Viktor a zkroutil ústa do děsivého úšklebku.
„Od tebe fe, kfakru, nečeká, že poznáš nějakou pitomou melodii,“ odpověděl mu Gaspoda, ztěžka dosedl na zem a komplikovaně se poškrabal zadní nohou za uchem. „Já jfem pef. Od tebe fe zatraceně čeká, že budeš fetfakra překvapenej, že z ty zatracený věci vůbec vymáčknu nějakej kvikot.“
Co teď s tím? Jak mu to řeknu? pomyslel si Viktor. Mám mu prostě říct: nezlob se, ale zdá se, že mlu… no to asi ne.
„Hm,“ prohlásil. Koukni jsi dost užvaněný na to, že jsi… ne.
„Blechy,“ svěřil se mu Gaspoda. „Dávají mi pěkně zabrat.“
„Oh bože.“
„A všichni ti trollové. Nemůžu je ani vyftát. Nefprávně páchnou. Zatracený chodící kameny. Pokufíš fe je koufhout, a vzápětí málem vyplivneš zub. To není normální. Naštěftí fe nám to rychle hojí.“
Když tak mluvíš o tom, co je normální, nemohl jsem si nevšimnout, že …
„Tohle mífto je zatracená poušť,“ řekl Gaspoda.
Jsi mluvící pes.
„Předpokládám,“ řekl Gaspoda a obrátil na Viktora svůj pronikavý pohled, „že přemýšlíš o tom, jak je možné, že mluvím.“
„Ani mě to nenapadlo,“ odpověděl Viktor.
„Ani mě,“ přikývl Gaspoda. „Začalo to až tuhle před několika týdny. Celý život jfem neřekl jediný zatracený flovo. Makal jsem pro jednoho chlápka ve velkým měftě. Různý triky, koufky a tak. Balancoval jfem na čenichu kouli. Chodil po zadních. Profkakoval obručí. Nakonec jfem nofil v tlamě klobouk. Znáš to. Šoubyznif. Pak mě po hlavě pohladila, ta ženfká a řekla: ,Och, to je ale hezký malý pejfek, vypadá, jako kdyby rozuměl každému flovu, které mu řekneme,‘ a já si pomyflel: ,Ha, ha, zkoušet takový pitomofti - to už mě dávno přešlo, paninko,‘ a najednou jfem si uvědomil, že nejenže jí rozumím, ale dokonce že jí odpovídám nahlaf. Tak jfem chytil klobouk, a než fe ftačili vzpamatovat, byl jsem pryč.“
„A proč?“
Gaspoda pozvedl oči k nebi. „Dovedeš si předftavit, jaký život čeká geniálního pfa?“ řekl. „Neměl jfem tu fvou zatracenou tlamu vůbec otvírat.“
„Ale se mnou mluvíš,“ zajímal se Viktor.
Gaspoda na něj vrhl zvláštní pohled.
„To jo, ale zkuf to někomu vykládat!“ ušklíbl se. „Kromě toho, f tebou je to v pořádku. Máš ten fprávný výraz. Tohle ucejtím na kilometry.“
„O čem to, u všech všudy, mluvíš?“ nechápal Viktor.
„Podívej, ty máš dojem, že fi tak nějak nepatříš, že jo?“ začal pes. „Máš dojem, že za tebe myflí a jedná někdo jinej, co?“
„Pro boží rány!“
„Máš takovej pronáfledovanej výraz,“ pokračoval Gaspoda. Zvedl v zubech klobouk. „Dvě pence,“ řekl nesrozumitelně. „Tedy, ne že bych měl moc příležitoftí je utratit, ale tady jde o záfadu. Dvě pence.“ Potom udělal něco, co snad bylo ekvivalentem psího pokrčení rameny.
„Co myslíš tím pronásledovaným výrazem?“ zajímal se Viktor.
„Máte ho všichni. Je to tak trochu v tom ftylu ,Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených‘.“
„Jaký pohled?“
„Jako když tě fem někdo zavolal, a ty nevíš proč.“ Gaspoda se pokusil znovu poškrabat za uchem. „Viděl jfem tě hrát barbara Cohena,“ řekl.
„Hmm… a co si o tom myslíš?“
„No… řekl bych, že dokud fe o tom nedoflechne ftarej Cohen, nemáš fe čeho bát.“

 << Zpět