Malí bohové


Bruta se přikrčil.
“Kamenovali jste našeho velvyslance!” křičel Vorbis. “Neozbrojeného muže!”
“Mohl si za to sám,” odpověděl Tyran. “Aristocrates u toho byl, poví vám, jak to bylo.”
Vysoký muž přikývl a vstal.
“Podle našich tradic může na tržišti kdokoliv vystoupit a promluvit,” začal.
“A být ukamenován?” neodpustil si Vorbis.
Aristocrates pozvedl ruku..
“Ne,” řekl, “na Trhovém náměstí si může každý říkat, co chce. Máme ale i jinou tradici, která se jmenuje svobodné naslouchání. Naneštěstí, když se lidem nelíbí, co je řečeno, stávají se někdy poněkud… nedůtkliví.”
“Byl jsem tam také,” připojil se k němu jiný poradce. “Váš kněz vystoupil a začal mluvit a zpočátku bylo všechno v nejlepším pořádku, protože se lidé smáli. A pak prohlásil, že Om je jediný skutečný Bůh, a všichni ztichli. Pak ovšem porazil sochu boha vína, Vinojama. A v té chvíli začaly potíže.”
“Chcete mi snad namluvit, že ho srazil blesk?” ozval se Vorbis.
Vorbis už nekřičel. Jeho hlas byl vyrovnaný a bez jakékoliv vášně. V Brutově hlavě se objevila určitá myšlenka: tak mluví exkvizitor. Když skončí inkvizitoři, promluví exkvizitor…
“Ne. Byla to amfora. Abyste rozuměli - v davu byl i Vinojam.”
“A srazit k zemi počestného muže je podle vás chování hodné boha?”
“Váš zástupce řekl, že lidé, kteří nevěří v Oma, budou odsouzeni k věčnému utrpení. Musím vám říci, že tohle považoval ten zástup za velmi neslušné.”
“A proto po něm začali házet kameny…”
“Takových nebylo moc. Ublížili jen jeho pýše. A to bylo až potom, co jim došla zelenina.”
“Oni po něm házeli zeleninu?”
“Samozřejmě, ale až potom, co jim došla vejce.”
“A když jsme sem přijeli proti té události protestovat…”
“Jsem si jistý, že šedesát válečných lodí mělo v úmyslu něco víc než jen protestovat,” usmál se Tyran. “A my jsme vás varovali, pane Vorbisi. V Efebe najde každý to, co tam hledá. Budeme dál podnikat nájezdy na vaše pobřeží. Budeme dál ničit vaše lodě. Pokud nepodepíšete.”
“A průchod přes vaše území?” naklonil se Vorbis kupředu.
Tyran se usmál.
“Myslíte přes poušť? Můj pane, když dokážete překonat poušť, věřím, že dojdete kamkoliv.” Tyran sklouzl pohledem z Vorbise na oblohu, která se modrala mezi pilíři.
“Jak vidím, blíží se poledne,” řekl. “A dny jsou čím dál tím teplejší. Nepochybuji o tom, že byste rád probral naše… hm… nabídky se svými společníky. Mohl bych navrhnout, abychom se znovu sešli v podvečer?”
Zdálo se, že Vorbis uvažuje.
“Myslím si,” začal nakonec, “že naše porada by mohla trvat o něco déle. Co takhle zítra ráno?”
Tyran přikývl.
“Jak si přejete. Mezitím je vám celý palác k dispozici. Je tady množství chrámů a uměleckých děl, pokud byste měli zájem si je prohlédnout. V okamžiku, kdy si budete přát něco k jídlu nebo pití, oznamte to nejbližšímu otrokovi.”
“Otrok, to je efebské slovo. My v Omnii otroky nemáme.”
“Ano, také jsem to slyšel,” přisvědčil Tyran. “Ryba přece také neví, jak pojmenovat vodu.” Znovu mu po tváři přeletěl kratičký úsměv. “A také jsou vám samozřejmě k dispozici lázně a knihovna. Přeji vám příjemný pobyt. Jste našimi hosty.”
Vorbis naklonil hlavu ke straně.
“Přál bych si,” řekl, “abyste byl vy jednou mým hostem.”
“Co všechno bych u vás viděl já,” podíval se na něj Tyran s pochopením.
Bruta, zrudlý rozpaky, vstal tak prudce, až porazil lavici, na které seděl.
Myslel si: takže oni o bratru Mordákovi lhali. Ubili ho téměř k smrti, tak to přece říkal Vorbis, a bičovali ho celou dlouhou cestu z města. A bratr Nimrát říkal, že viděl jeho tělo, a to je jistě pravda. Lžou! Lidé, kteří udělají něco takového, si zaslouží… trest. A mají tady otroky. Lidi, kteří jsou nuceni pracovat proti své vůli. Lidi, se kterými zacházejí jako se zvířaty. A svého vládce dokonce nazývají Tyranem.
Ale proč to všechno není tak, jak se to zdá?
Proč tomu vůbec nevěřím?
Jak vím, že to není pravda?
A co myslel tím, že ryba taky neví, jak pojmenovat vodu?

 << Zpět