Dámy a pánové

Na záchůdku se usadil jezevec.
Bábi Zlopočasná do něj šťouchala násadou koštěte tak dlouho, dokud nepochopil, co mu naznačuje, a neodtáhl otráveně pryč. Pak vzala ze stěny klíč, který visel na hřebíku vedle loňského výtisku Almanachu a kalendáře pro rodinu a venkov, a vykročila po cestičce vedoucí k domku.
Celou zimu byla pryč! To zase bude práce! Musí zajít k panu Zkůženému a vyzvednout od něj kozy, vymést pavučiny a jejich majitele z komína, vylovit žáby ze studny a vůbec se celkově vrátit k práci. To znamená, že se musí ostatním lidem hezky začít znovu starat o jejich záležitosti, protože co všechno by mohli natropit, kdyby kolem sebe neměli čarodějku, aby na ně dohlídla, to si raději ani neodvažovala představit…
Ale ze všeho nejdříve si povolí hodinku klidu, v sedě a s nohama nahoře.
V konvici na vodu měla hnízdo červenka. Ptáci se dovnitř dostali otvorem v rozbité okenní tabulce. Bábi opatrně vynesla konvici ven, zaklesla ji nade dveřmi, v místě, kde se na ni nedostanou lasičky, a uvařila si trochu vody na pánvi.
Pak natočila hodiny. Čarodějky sice hodiny skoro nepotřebují, ale Bábi si je nechávala pro jejich tikání… tedy hlavně pro jejich tikání. Když v domku tikaly hodiny, muselo být každému jasné, že se tam žije. Patřily nebožce její mamince, která je každý den pravidelně natahovala.
Když maminka zemřela, nebylo to pro Bábi příliš velké překvapení. Jednak proto, že Esme Zlopočasná byla čarodějka a čarodějky vidí do budoucnosti, ale především díky tomu, že v té době už měla poměrně rozsáhlé léčitelské znalosti a poznala charakteristické příznaky. Proto měla čas se na to připravit a celý ten den neuronila ani slzu. Rozplakala se teprve o den později, když se přímo uprostřed pohřební hostiny zastavily maminčiny hodiny. Upustila podnos šunkových závitků s křenem, utekla ven, a dokud se nevyplakala, seděla na záchodě, aby ji nikdo neviděl.
Přišel čas myslet právě na takové věci. Přišel čas myslet na minulost…
Hodiny tikaly. Voda vařila. Bábi Zlopočasná vylovila z jednoho ze skromných zavazadel, která přivezla na svém koštěti, sáček s čajem a vypláchla konvici na čaj.
Oheň se hezky rozhořel. Neútulnost dlouho neobývaných místností začala rychle ustupovat. Stíny se prodlužovaly.
Přišel čas myslet na minulost. Čarodějky dokáží nahlédnout do budoucnosti. Věci, které se budou muset už brzo vyřešit, musí vyřídit ona sama…

Stařenka Oggová se poněkud nebezpečně zakývala na židli a přejela prstem po horní ploše skříně. Pak prst důkladně prozkoumala. Byl dokonale čistý.
“Hmph,” odfoukla si mírně zklamaně. “Zdá se, že je tady docela čisto.”
Její snachy se zatetelily úlevou.
“Zatím!” dodala významným tónem Stařenka.
Všechny tři mladé ženy se k sobě přitiskly v němé hrůze.
Stařenčin poměr k ženám jejích synů byla jediná skvrna na její jinak velmi přátelské a dobrotivé povaze. Zeťové - to bylo něco jiného - pamatovala si jejich jména, dokonce data jejich narozenin, a když vstupovali do rodiny, bylo to, jako když zaběhlá přerostlá kuřata najdou útočiště pod křídly dobromyslné kvočny. Vnoučata - to byly její poklady, milovala je do jednoho a bez rozdílu. Na druhé straně se každá žena natolik neopatrná, že se odvážila provdat za Oggovic mládence, musela smířit s tím, že se její život změní v jedinou řadu duševních muk a nepopsatelného domácího poddanství hraničícího s otroctvím.
Stařenka Oggová nikdy nevykonávala žádné domácí práce, naopak, ona sama byla příčinou toho, že je muselo vykonávat mnoho ostatních lidí.
Slezla ze židle a usmála se na své snachy.
“Udržovaly jste dům opravdu celkem v pořádku,” řekla. “Skutečně dobrá práce.”
Pak jí náhle úsměv z tváře zmizel.
“Ale okamžik! Co takhle pod postelí v pokoji pro hosty?” řekla. “Tam jsme se ještě nedívaly, že?”
Španělská inkvizice by byla Stařenku vyloučila ze svých řad pro přílišnou krutost.
Otočila se, když do pokoje vproudil větší počet dalších členů rodiny, a její tvář se stáhla do zasněného úsměvu, který se objevil pokaždé, když se vítala s vnoučaty.
Jasoň Ogg postrčil kupředu svého nejmladšího. Byl to čtyřletý Žuchlík, který něco držel v ručičkách.
“Tak copak to tady máme?” rozzářila se Stařenka naplno. “Ukaž Stařence.”
Žuchlík k ní natáhl ruce.
“No né, tak ty jsi pro mě vypěstoval -”
A pak se to stalo. Právě tam, přesně v té chvíli a přímo před jejíma očima.

 << Zpět