Muži ve zbrani

“Stůj! Chyťte ho! Nelicencovaný zloděj!”
“Ale,” řekl si Karotka spíše pro sebe. Přešel ulici a provázen Anguou, jež mu klusala po boku, došel k tlustému muži, který se udýchaně zastavil.
“Dobrý den, pane Flanelli,” řekl Karotka. “Nějaké potíže?”
“Ukradl mi sedm tolarů a neukázal mi zlodějské oprávnění!” stěžoval si hostinský. “Co s tím uděláte? Já poctivě platím daně!”
“Každým okamžikem se pustíme do rychlého pronásledování,” odpověděl mu Karotka nevzrušeně a vytáhl z kapsy svůj zápisník. “Tak sedm tolarů, říkáte?”
“Ne, bylo jich alespoň čtrnáct!”
Hostinský Flanelli si prohlédl Anguu od hlavy k patě. Muži si tu příležitost nechali málokdy ujít.
“Proč má na hlavě tu helmu?” zeptal se nakonec.
“Je to nová členka Noční hlídky, pane Flanelli.”
Angua vrhla na Flanelliho zářivý úsměv. Ten o krok ustoupil.
“Ale vždyť je to -”
“Musíme držet krok s dobou, pane Flanelli,” řekl Karotka a zasunul zápisník do kapsy.
Flanelli se vrátil zpět k obchodním záležitostem.
“A zatím mizí někde v ulicích města mých osmnáct tolarů, které už nikdy neuvidím,” prohlásil ostře.
“Oh, nil desperandum, pane Flanelli, nil desperandum,” řekl Karotka vesele. “Pojďte, strážnice Anguo. Budeme pokračovat v pátrání.”
A pokračovali dál, zatímco Flanelli za nimi zíral s otevřenými ústy.
“A nezapomeňte na mých pětadvacet tolarů!” vykřikl na ně nakonec.
“Nebudeme toho muže pronásledovat?” zeptala se Angua, která musela každou chvilku popoběhnout, aby Karotkovi stačila.
“To nemá cenu,” zavrtěl hlavou Karotka a zahnul do uličky tak úzké, že její ústí mezi domy nebylo skoro vidět. Protahoval se hlubokým stínem mezi vlhkými stěnami porostlými mechem.
“Zajímavá věc,” zabručel přes rameno. “Vsadím se, že neexistuje mnoho lidí, kteří vědí, že ze Široké cesty můžete projít přímo do Zefýrovy uličky. Zeptejte se, koho chcete. Řeknou vám, že se nedostanete ven na druhém konci ulice Pod sukní. Jenže to jde, protože vám stačí projít Mormiovou ulicí a pak se protáhnete tou ozdobnou mříží tady do Borborygmikovy ulice - výborně, ty pruty jsou ze skvělého železa - a jsme v Bývalé uličce -”
Došel ke konci uličky, zastavil se a chvilku naslouchal.
“Na co čekáme?” zeptala se Angua.
Ozval se zvuk pádících nohou. Karotka se opřel o zeď a vystrčil jednu ruku do Zefýrovy uličky. Pak uslyšeli tupý náraz. Karotkova paže se nepohnula ani o kousek. Muselo to být stejné jako narazit v běhu do traverzy přes cestu.
Podívali se na bezvědomou postavu. Po dláždění se kutálely stříbrné tolary.
“Hochu, hochu, hochu,” zavrtěl Karotka hlavou. “Chudák tuhle Tuteď. On mi slíbil, že už toho nechá. No co se dá dělat…”
Zvedl jednu nohu nehybné postavy.
“Kolik je těch peněz?”
“Vypadá to jako tři tolary,” odpověděla Angua.
“Skvělá práce. To je přesně ta částka.”
“Ale ne, ten hospodský přeci říkal, že -”
“Tak jdeme. Zpět na strážnici. Tak pojď, Tutedi. Dneska máš opravdu šťastný den.”
“Jak to, že je to jeho šťastný den?” žasla Angua. “Vždyť byl chycen skoro při činu, ne?”
“Jasně. Ale chytili jsme ho my, ne někdo z cechu. Zástupci cechu zlodějů by na něj nebyli tak hodní jako my.”
Hlava bezvědomého zlodějíčka nadskakovala na kočičích hlavách.
“Čórne tři toláče, a šups, hurá domů, to je celý Tuteď. Nejhorší zloděj na světě.”
“Ale před chvilkou jsi říkal, že cech zlodějů -”
“Až tady budeš nějaký ten den, pochopíš, jak to všechno funguje,” přerušil ji Karotka. Tuteďova hlava nadskočila na obrubníku. “Více méně,” dodal Karotka. “Ale funguje to. Budeš se divit. Všechno to funguje. Přál bych si, aby to tak nebylo. Ale je.”