Těžké melodično

Zuzanka nikdy nedělala žádný hluk. Toho si všimli všichni vyučující. Je to naprosto nepochopitelné, říkali. Vždycky se před vámi objevila ve chvíli, kdy jste to nejméně čekali.
„Ach, to je Zuzanka,“ řekla slečna Cílená a tváří jí zacukal nervózní úsměv podobný tiku otřásajícímu nemocnou ovcí. „Prosím, sedni si.“
„Děkuji, slečno Cílená.“
Slečna Cílená zašustila papíry.
„Zuzanko…“
„Ano, slečno Cílená?“
„Nerada to říkám, ale jak se zdá, zase jsi chyběla na některých hodinách.“
„Tomu nerozumím, slečno Cílená.“
Ředitelka se naklonila kupředu. Cítila sama se sebou jistou nespokojenost, ale… na tom dítěti bylo skutečně něco nesympatického. Zuzanka byla naprosto dokonalá v předmětech, které ji zajímaly, ale to bylo všechno. Byla brilantní, tak jako je brilantní diamant - množství hran a lesk, který nehřeje.
„Ty už jsi to… dělala znovu?“ nadhodila. „Slíbila jsi mi, že s tou hloupostí přestaneš.“
„Já vám nerozumím, slečno Cílená.“
„Ty už jsi se zase dělala neviditelnou, že?“
Zuzanka se začervenala. Začervenala se i slečna Cílená, i když její tváře při tom jen slabě zrůžověly. Vždyť, pomyslela si, vždyť je to nesmyslné. Odporuje to zdravému rozumu. Je to - oh, přece to -
Odvrátila hlavu a zavřela oči.
„Ano, slečno Cílená?“ ozvala se Zuzanka těsně předtím, než slečna Cílená stačila říci: „Zuzanko?“
Slečna Cílená se otřásla. To byla další taková věc, o níž učitelé mluvili. Někdy Zuzanka odpovídala na otázky ještě před tím, než jste jí je položili…
Násilím se přinutila ke klidu.
„Stále ještě tady sedíš, že?“
„Jistě, slečno Cílená.“
Absurdní.
To není neviditelnost, pomyslela si. Dělá se jen nenápadnou. Podivná dívenka…, která že to vlastně…?
Soustředila se. Proti tomuto nebezpečí se pojistila tak, že si napsala krátkou poznámku na kousek papíru a ten připevnila ke složce se záznamy.
Teď si ji rychle přečetla:
Hovoříš se Zuzanou Stohelitskou. Pokus se na to nezapomenout.
„Zuzanko?“ nadhodila pokusně.
„Prosím, slečno Cílená?“
Když se slečna Cílená soustředila, seděla Zuzanka přímo před ní. Když to opravdu zkoušela, slyšela i její hlas. Musela jen důsledně bojovat proti neodbytnému pocitu, že je v místnosti docela sama.
„Bohužel musím říci, že slečna Překažníková a slečna Gregorová si zase stěžovaly,“ vypravila ze sebe s velkým úsilím.
„Jsem ve třídě vždycky, slečno Cílená.“
„Věřím, že jsi. Slečna Zradílková a slečna Dupalová říkají, že tě vidí pořád. Ve sborovně kvůli tomu dokonce došlo k ošklivé hádce.
Je to snad tím, že máš ráda logiku a matematiku a nemáš ráda jazyky a dějepis?“
Slečna Cílená se opět soustředila. Neexistoval způsob, jak by to dítě opustilo místnost. Když skutečně pořádně stiskla své vědomí, slyšela vzdálený hlásek, který říká: „To já nevím, slečno Cílená.“
„Zuzanko, je skutečně velmi rozčilující, když najednou -“
Slečna Cílená se odmlčela. Rozhlédla se po pracovně a pak se zadívala na poznámku připevněnou ke složce ležící na stole. Zdálo se, že ji čte, chvilku se tvářila nechápavě, pak papírek zmačkala a vyhodila do koše na papír. Nakonec vzala pero, chvilku upírala pohled do neurčita a pak se začala zabývat školními záležitostmi.
Zuzanka ještě chvilku vychovaně vyčkávala, pak vstala a odešla tak tiše, jak to jen dokázala.