Maškaráda


„Dovolte. Promiňte. Dovolte. Promiňte. Dovolte. To byla vaše noha? Promiňte…“
Čarodějky, které v brázdě za sebou nechávaly řadu popuzených a pošlapaných návštěvníků, neochvějně směřovaly ke svým místům.
Bábi se pohodlně usadila, a protože k některým věcem přistupovala s představami čtyřletého dítěte, zeptala se: „A co bude ted?“
Stařenčina velmi mlhavá představa o opeře se rozhodla nechat svou paní tentokrát na holičkách. Stařenka se proto obrátila na dámu, která seděla vedle ní.
„Promiňte, mohla byste mi na okamžik půjčit váš program? Děkuji vám. Promiňte, mohla byste mi na okamžik půjčit vaše brýle? Velmi laskavá.“
Několik minut program pečlivě studovala.
„Tohle je předehra,“ řekla nakonec. „To je taková gratis ukázka toho, co přijde. Tak nějak to ve zkratce zachycuje celou tu věc. Triviátu.“
Rty se jí při čtení pohybovaly. Tu a tam námahou nakrčila čelo.
„No, je to docela jednoduché,“ obrátila se nakonec k Bábi. „Spousta lidí je zamilovanejch jeden do druhýho, hodně se převlíkaj za někoho jinýho a nastane zmatek, je tam drzej sluha, nikdo vlastně neví, kdo je kdo, pár starejch vévodů se zblázní, je tam sbor cikánů a tak dál. To je taková základní opera. Nakonec se určitě ukáže, že někdo je něčí dávno ztracenej syn nebo dcera nebo žena nebo něco.“
„Psst!“ ozval se hlas v řadě za nimi.
„Škoda, že jsme si nekoupily nic k jídlu,“ zabručela Bábi.
„Myslím, že mám v nohavici u gatí pár peprmin-tovejch bonbonů.“
„Psst!“
„Mohla bych prosím dostat zpět své brýle?“
„Tady je máte, madam. Nejsou moc dobré, co?“
Někdo poklepal Stařence na rameno. „Paní, vaše kožišinová štola mi vyžírá bonboniéru!“
A někdo poklepal na rameno Bábi Zlopočasné. „Madam, mohla byste si laskavě sundat klobouk?“
Stařence Oggové zaskočilo cukrátko.
Bábi Zlopočasná se otočila k rudolícímu pánovi za sebou. „Jistě něco víte o ženách ve špičatých kloboucích, že ano?“ řekla.
„Jistě, madam. Jedna z nich právě sedí přede mnou a svým kloboukem mi brání ve výhledu.“
Bábi na něj upřela pohled a pak si ke Stařenčinu nesmírnému údivu klobouk sundala.
„Omlouvám se,“ řekla. „Vidím, že jsem byla neuváženě nevychovaná. Prosím, promiňte.“
Stařenka začala znovu dýchat. „Cítíš se dobře, Esme?“
„Nikdy jsem se necítila líp.“
Bábi Zlopočasná se pustila do studia lidí přítomných v hledišti a zvukům kolem sebe nevěnovala nejmenší pozornost.
“Ujišťuji vás, madam, že vaše kožešina mi žere bonbony. Už se pustila do druhého patra!“
„Ale božíčku! Ukažte mu ty obrázky na vnitřní straně víka, buďte tak hodný. On jde jen po čokoládových lanýžcích a ty ostatní, co vám poslintá, si lehce otřete.“
„Nemohli byste konečně mlčet?“
„Já mlčím, to tady ten člověk zbytečně hlučí. S jeho čokoládovýma bonbónama -“
To je veliká místnost, pomyslela si Bábi. Obrovský pokoj bez oken.
Najednou ucítila, jak ji začínají brnět palce.
Podívala se na ústřední svícen. Lano, na kterém byl zavěšen, mizelo ve výklenku kdesi pod stropem.
Pohledem sklouzla po řadě lóží. Všechny byly plné. U jedné byly záclonky téměř zatažené, jako by její návštěvník chtěl vidět, ale sám být neviděn.
Pak se Bábi rozhlédla po předních řadách přízemí. Tu a tam bylo vidět mohutnou trollí postavu, i když trollí ekvivalent opery většinou trval několik let. Mezi diváky se místy blýskaly trpasličí helmy, přestože se trpaslíci většinou nezajímali o nic, v čem neúčinkovali trpaslíci. Bylo tu také vidět množství péřových doplňků a blýskavých šperků. Ramena se tuto sezónu nosila odhalená. Vzhledu byla věnována maximální pozornost. Lidé sem chodili, aby byli viděni, ne aby viděli.
Zavřela oči.
To byl ten okamžik, kdy jste se stali čarodějkou. Ne když jste zkoušeli hlavologii na hloupého venkovského staříka nebo míchali léky, odstěhovali se na samotu u lesa a naučili se poznat jednu bylinu od druhé.
Ne. Stalo se to ve chvíli, kdy jste otevřeli svou mysl světu a pečlivě zkoumali všechno, co zachytila.

 << Zpět