Hrrr na ně!


Pečlivě sepjal ruce. „Gentlemani, situace je velmi vážná.“
„Čí?“ zeptal se Kruppkoff.
„Prosím?“
„Cože? Oh… myslel jsem na něco jiného, vaše lordstvo…“
„Mluvím o tom, že se poměrně dost našich občanů vydalo na ten prokletý ostrov. Stejně tak, pokud mám zprávy, se tam vydalo i dost obyvatel Klače.“
„A proč se tam vlastně naši lidé vydávají?“ zajímal se pan Tichokrad Bahno z Cechu zlodějů.
„Protože oplývají nezdolným průkopnickým duchem a hledají v nové zemi bohatství a…. ještě nějaký ten majetek navíc.“
„A proč tam táhnou Klačané?“
„Hm, ti? Protože je to spolek bezpáteřních oportunistů, kteří vždycky koukají, jak by k něčemu přišli zadarmo,“ odpověděl lord Vetinari.
„To bylo mistrovské vyjádření, když dovolíte, vaše lordstvo,“ ozval se pan Kruppkoff, který cítil, že se ocitá na poněkud pevnější půdě.
Patricij znovu zabodl pohled do svých poznámek. „Oh, já se omlouvám,“ řekl. „Zdá se, že jsem ty poslední věty přečetl ve špatném pořadí… Pane Kosopáde, myslím, že vy byste k tomu mohl také něco říci?“
Předseda Cechu právníků a advokátů si odkašlal. Zaznělo to jako smrtelný chropot a technicky vzato to ani nic jiného nebylo, protože ten muž byl už několik set let zombií. Historické zápisy však poukazovaly pouze na jedinou změnu, kterou bylo možno zaznamenat v životě pana Kosopáda, a sice tu, že po smrti začal pracovat i o poledních přestávkách.
„Jistě, samozřejmě,“ řekl a otevřel velký úřední foliant. „Historie Lepše a okolí je poněkud nejasná. Ví se, že se tyčily nad mořskou hladinou před více než tisíci lety a byly v té době podle záznamů součástí ankh-morporské říše -“
„Jaký je původ těch záznamů a je v nich podchyceno, kdo přiřkl Lepš a okolí našemu městu?“ zajímal se Patricij. Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil Elánius. „Ach, veliteli, sedněte si. Pokračujte, pane Kosopáde.“
Zombie jsou nerady přerušovány. Pan Kosopád si znovu šustivě odkašlal. „Ty záznamy o prastaré ztracené zemi jsou staré několik set let a pocházejí z našich archivů. Jsou to, pochopitelně, naše záznamy.“
„Jen naše?“
„Nedokážu si představit, kde bychom vzali nějaké jiné a proč by se tím měly zabývat,“ odpověděl pan Kosopád škrobeně.
„Třeba klačské, například,“ ozval se Elánius od vzdálenějšího konce stolu.
„Sire Samueli, vždyť v klačtině ani neexistuje slovo právník,“ odpověděl pan Kosopád.
„Ne?“ ušklíbl se Elánius. „Tak to mají štěstí.“
„Náš názor je,“ pokračoval Kosopád, který si natočil židli tak, aby se nemusel dívat na Elánia, „že tahle nová země nám patří na základě Výhradního přednostního práva, extrateritoriality, ale především díky, a to je nejdůležitější, Acquiris Quodcumque Rapis. Pokud tomu totiž dobře rozumím, byl to právě jeden z našich rybářů, kdo na ni tentokrát vstoupil jako první.“
„No, já slyšel, že Klačané tvrdí, že to byl naopak jeden z jejich rybářů,“ podotkl Vetinari.
Elániovi se tiše pohybovaly rty. Tak jakže to říkal ? Acquiris… „Co si utrhneš, je tvoje?“ řekl nahlas.
„No, jejich slovo snad v tomto případě nebudeme považovat za rozhodující, ne?“ pokračoval Kosopád, který Elánia okatě ignoroval. „Promiňte, vaše lordstvo, ale já nevěřím, že by si měl dát pyšný Ankh-Morpork předepisovat bandou lupičů s ručníky kolem hlav, co má a nemá dělat.“
„Jistěže ne! Je na čase, aby tenhle klačský póvl konečně dostal pořádnou lekci,“ prohlásil lord Žraloun. „Vzpomínáte si na tu loňskou nepříjemnost se zelím? Odmítli přijmout celých deset lodních nákladů!“
„A přitom každý ví, že housenky dodávají zelí na chuti,“ prohlásil vzadu více méně pro sebe Elánius.
Patricij po něm vrhl rychlý pohled.
„Správně!“ přikývl Žraloun. „Výživné bílkoviny! A vzpomínáte na ty potíže, které měl kapitán Kuňkins se svým nákladem skopového? Tenkrát ho chtěli dokonce uvěznit. Chtěli ho strčit do klačského vězení.“
„Ale to snad ne? Maso je přece nejlepší, když začne zelenat,“ podivoval se sám pro sebe vzadu Elánius.
„No, ono se pod vším tím jejich kari stejně nepozná, jakou má chuť,“ přikyvoval Kruppkoff. „Kdysi jsem byl na večeři na jejich vyslanectví a víte, co mě prakticky přinutili sníst? Byly to ovčí -“
„Promiňte, pánové,“ řekl Elánius a vstal. „Musím vyřídit nějaké neodkladné záležitosti.“
Kývl na pozdrav Patriciji a spěšně vyšel z místnosti. Zavřel za sebou dveře a s úlevou se nadechl čerstvého vzduchu, i když v této chvíli by se byl spokojeně a zhluboka nadechl i vzduchu v koželužně.

 << Zpět