Nohy z jílu

Zloději z pekárny zvažovali své možnosti.
„Mám ruku na kuši,“ řekl ten nejodvážnější z trojice.
Ten nejrealističtější prohlásil: „Vážně? Já srdce v kalhotách.“
„Óóó,“ oznámil ten třetí, „já mám slabý srdce, mně by do kalhot ani…“
„No jo, ale já tím chci říct… Vždyť on ani nemá meč. Kdybych dostal toho vlka, vy dva už byste si s tím chlapem bez potíží poradili, ne?“
Pak se druhý muž, ten, jemuž to myslelo nejrealističtěji, podíval na kapitána Karotku. Jeho pancíř se leskl. Právě tak se mu leskly svaly na nahých pažích. Dokonce i jeho kolena se leskla.
„Tak se mi zdá, že jsme se tady dostali do nějaké slepé uličky, nebo že to vypadá na plichtu, co?“ prohlásil kapitán Karotka.
„Co kdybychom odhodili ty peníze?“ navrhl opatrně jasný myslitel.
„To by celé věci samozřejmě pomohlo,“ přikývl Karotka.
„A vy byste nás pak pustil?“
„Ne. Ale každopádně by se vám to počítalo k dobru a já bych se za vás přimluvil.“
Ten mazaný s kuší si olízl rty a přesunul pohled z Karotky na vlka. „Jestli ho na nás poštvete, varuju vás, někdo tady zemře!“
„Ano, to by se mohlo snadno stát,“ přikývl Karotka smutně. „Rád bych tomu zabránil, pokud to bude jen trochu možné.“
Zvedl ruce. V každé měl něco plochého, kulatého, v průměru asi patnáct centimetrů. „Tohle,“ prohlásil, „je trpasličí chleba. Jeden z páně Ocelkůrkových nejlepších. Není to, samozřejmě, pravý válečný chléb, ale na krájení bude jistě dobrý…“
Jedna Karotkova paže se mihla. Vytryskl malý vodopád pilin a plochý bochník téměř do poloviny zmizel v tlusté dřevěné fošně, která tvořila opěradlo kozlíku. Trčel z ní zhruba centimetr vedle muže se slabým srdcem, který měl, jak se teď ukázalo, i slabý močový měchýř.
Muži s kuší se podařilo odtrhnout pohled od chleba teprve ve chvíli, kdy na zápěstí ucítil lehký vlhký stisk.
Žádné zvíře se nedokáže pohybovat tak rychle, ale přece tady teď stálo a vlčí výraz dával tušit, že kdyby si šelma přála, mohla by stisk zesilovat více méně do nekonečna.
„Odvolejte ho!“ řekl střelec a odhodil volnou rukou samostříl na zem. „Řekněte mu, ať mě pustí!“
„Víte, já jí nikdy nic neporoučím,“ odpověděl mu Karotka. „Ona má svou vlastní hlavu.“
Ozval se dusot okovaných bot a z bran pekárny vyběhlo půl tuctu trpaslíků vyzbrojených sekerami. Když smykem brzdili u Karotky, odletovaly jim zpod podrážek chvosty jisker.
„Chopte se jich!“ vykřikl Ocelkůrka. Karotka položil trpaslíkovi ruku na helmu a otočil jej směrem k sobě.
„To jsem já, pane Ocelkůrko,“ řekl. „A tohle jsou, myslím, ti muži, že?“
„Máte svatou pravdu, kapitáne Karotko!“ řekl, pekař-trpaslík. „Tak pojďte, mládenci! Pověsíme je před bura zak-ka.“ (*Pozn. autora: Před radnicí)
„Oóó,“ zamulal ten slabý na srdce zadýchaně.
„Ale no tak, pane Ocelkůrko,“ řekl Karotka chlácholivě, „víte, že takový trest v Ankh-Morporku neužíváme.“ (*Pozn. autora: Hlavní důvod byl v tom, že v Ankh-Morporku není radnice)
„Praštili Bjorna Těsnogaťu tak, že z toho omdlel, a Olafa Silnoruku dva nakopali do bad’dhakz! (*Pozn. autora: Díže na těsto) Uřízneme jim ty jejich -“
„Pane Ocelkůrko!“
Trpasličí pekař zaváhal a pak k úžasu a nesmírné úlevě zlodějů ustoupil o krok dozadu. „No dobrá… dobrá, kapitáne Karotko. Když to říkáte vy.“
„Mám nějakou neodkladnou povinnost, ale budu vám vděčný, když je vezmete a odvedete do cechu zlodějů,“ řekl Karotka.
Logický myslitel zbledl jako stěna. „Oh, to ne! Oni jsou v poslední době čím dál tím háklivější na nelicencovanou zlodějnu! Cokoliv jiného, jen ne cech zlodějů!“
Karotka se k nim otočil. Světlo mu dopadlo na tvář velmi zvláštním způsobem. „Tak cokoliv?“ řekl.
Nelicencovaní lumpové se po sobě podívali a pak promluvili všichni najednou.
„Tak cech zlodějů. Dobrá, nám to nevadí.“
„My máme cech zlodějů rádi.“
„Nemůžu se dočkat. Zlodějský cechu, už jdu!“
„Skvělí lidé, v cechu zlodějů.“
„Přísní, ale spravedliví.“
„Výborně,“ přikývl spokojeně Karotka. „V tom případě budou všichni spokojeni. Aha, okamžik.“ Pak sáhl do váčku u pasu a vytáhl minci. „Tady je pětipence za ten chleba, pane Ocelkůrko. Na ten druhý jsem sice sáhl, ale nebude těžké ho znovu přeleštit.“
Trpaslík na mince nevěřícně zamrkal. „Tak vy chcete platit mně za to, že jste zachránil mé peníze?“ valil oči.
„Jako daňový poplatník máte právo na to být ochraňován Hlídkou,“ prohlásil lakonicky Karotka.
Nastala rozpačitá odmlka. Pak Ocelkůrka upíral pohled na špičky svých střevíců. Jeden nebo dva trpaslíci se začali pochechtávat.
„No tak dobrá, mám nápad,“ ozval se pak Karotka laskavým hlasem. „Až budu mít chvilku času, zaskočím k vám do pekárny a pomůžu vám plnit formy, co vy na to?“
Jeden ze zlodějů přerušil další nastalé ticho.
„Ehm… prosím… mohl by váš… é… pejsek… laskavě pustit mou ruku, prosím?“
Vlk uvolnil sevření, seskočil z kozlíku na zem a tiše došel ke Karotkovi, který uctivě pozvedl ruku k helmě a zasalutoval.
„Přeji vám všem hezký den,“ prohlásil a tiše odkráčel.