Domů

Podivný regiment


„Thohle bhivo,“ řekl Igor, který stál po její pravici, „chuthná jhako khoňská mhoč.“
Apoléna o kousek ustoupila. I v tak mizerné hospodě, jako byla tahle, to byla slova, za která se zabíjelo.
„Ale... tak to si myslíš?“ procedil hospodský mezi zuby a naklonil se k mladíkovi. „Ty už jsi někdy pil koňský chcanky?“
„Jhasně,“ přikývl Igor.
Hostinský mu nastavil pod nos obrovskou pěst. „Tak já ti něco řeknu, ty mrňavej, huhlavej -“
S neuvěřitelnou rychlostí odněkud vystřelila štíhlá bledá ruka a uchopila hospodského za zápěstí. Jediné obočí se najednou nakrčilo bolestí.
„Tak abychom si rozuměli,“ prohlásil Maledikt klidně, „my jsme vojáci Vévodkyně, souhlasíš? Stačí, když řekneš ,Au!’.“
Musel poněkud zesílit stisk. Hospodský zasténal bolestí.
„Děkuji. A ty nám tady čepuješ jako pivo něco, co je horší než špinavá voda,“ pokračoval Maledikt klidným konverzačním tónem. „Já jsem samozřejmě nikdy v životě nepil koňskou moč, ale mám výjimečně vyvinutý čich a opravdu bych velmi nerad nahlas vyjmenoval všechny ty věci, které v té břečce cítím, takže řeknu jen krysí trus a dál nebudu pokračovat, co říkáš? Stačí jen zasténat. Hodný.“ Na konci baru se jeden z nováčků pozvracel. Barmanovy prsty zbělely. Maledikt spokojeně přikývl.
„Způsobit neschopnost vojína Jejího Veličenstva v době válečného konfliktu je zrádný čin,“ řekl. „A jako takový se trestá... smrtí.“ Poslední slovo pronesl Maledikt s jistým potěšením. „Nicméně, kdyby se ukázalo, že je tady nějaký jiný sud piva, rozumíš mně, sud dobrého piva, toho piva, chápeš, které čepuješ sobě a svým přátelům, pokud vůbec nějaké přátele máš, jsem si skoro jistý, že bychom na tu malou nepříjemnost mohli zapomenout. Tak, teď pustím tvé zápěstí. Podle tvého obočí jsem okamžitě poznal, že jsi hlubokomyslný člověk. Jestli ale právě teď myslíš na to, že odběhneš a vrátíš se zpět se silnou holí, doporučil bych ti, abys raději myslel na něco jiného. Abys myslel na tu Černou stuhu, kterou nosím. Víš, co znamená, že?“
Barman vyděšeně zamrkal a vypravil ze sebe: „Odříkání... abstinence...“
„Výborně. Výstižná odpověď!“ přikývl Maledikt.
„A podsunul bych ti ještě jednu myšlenku, jestli se ti ovšem ještě někam vejde. Přísahal jsem jen na to, že nebudu pít lidskou krev. To ovšem neznamená, že tě nemůžu kopnout mezi nohy tak silně, že z toho okamžitě ohluchneš!“
Pak uvolnil stisk. Barman se pomalu narovnal. Pod barem má určitě krátký obušek z dubového dřeva. Apoléna to věděla skoro jistě. Takový měli v každém baru. Dokonce i její otec měl jeden. Jak říkal, byla to velká pomoc v dobách starostí a zmatků. Viděla, jak se hospodskému kroutí prsty na té ruce, kterou neměl bez citu.
„Nedělejte to,“ varovala hospodského. „On to myslí vážně.“
Barman se uvolnil. „No, došlo tady k malému nedorozumění, pánové,“ zahuhlal. „Načal jsem omylem špatný sud. Nic ve zlém, nebylo to naschvál.“ Vyšoural se z šenku, ale ruce se mu skoro viditelně třásly.
„Já jhen řek, žhe to chuthná jhako koňskhý chcanky,“ rozhlížel se poněkud nechápavě Igor.
„Nebude dělat potíže,“ obrátila se Apoléna k Malediktovi. „Od téhle chvíle bude tvůj kamarád. Došlo mu, že tě nemůže porazit, tak se s tebou raději spřátelí.“
Maledikt na ni vrhl zamyšlený pohled. „Já to vím,“ přikývl. „Jak to víš ty?“
„Pracoval jsem nějakou dobu v hostinci,“ odpověděla Poly a cítila, jak jí srdce začíná bít rychleji, jako vždycky, když musela lhát. „Tam se naučíš odhadovat lidi.“
„A cos dělal v té hospodě?“
„Výčepního.“
„Takže v téhle díře je ještě jedna hospoda?“
„Ne, to ne. Já nejsem odsud.“
Apoléna v duchu zasténala při zvuku svého vlastního hlasu a čekala další otázku: „Tak proč ses obtěžoval jít až sem, aby ses dal nalít?“ Ta ale nepřišla. Maledikt místo toho pokrčil rameny a přikývl. „Myslím, že málokdo je odsud z okolí.“
V baru se objevila další dvojice nováčků. Byli si podobní - přihlouplý, mírně vzdorovitý výraz, špatně padnoucí oblečení. Spojené obočí se objevil s malým soudkem, který opatrně a s úctou položil na stojan a jemně popleskal. Pak zpod baru vytáhl pravý korbel z kameniny, naplnil ho a s neskrývanými obavami ho nabídl Malediktovi.
„Igore?“ řekl upír a gestem korbel přesměroval.
„Jhá zhůstanu u koňskhých chcanek, jesthli ti tho nhevadí,“ zavrtěl hlavou Igor. Když místnost náhle ztichla, rozhlédl se kolem. „Heleďhte, já bhřece neřhek, že mi to nechuthná.“ Posunul kožený korbel po ulepeném pultě. „Mhůžu dosthat jheště jhednou to shamý?“

 << Zpět