Soudné sestry


„Je to vměšování se do něčeho, do čeho nám nic není, nic víc,“ prohlásila vehementně Bábi Zlopočasná. „A nic dobrého z toho nevzejde.“
„Je to strašně romantické,“ ozvala se Magráta a povzdechla si.
„Kuči, kuči!“ vmísil se do hovoru hlas Stařenky Oggové.
„Vždyť jste sama toho hrozného člověka zabila!“
„To tedy ne. Jenom jsem tak trochu postrčila... věci, aby se braly tím žádoucím směrem.“ Bábi se zamračila. „Neměl v sobě špetku úcty. Jak jednou lidé ztratí úctu, bác ho! Máš malér na krku.“
„Budliky, budliky, ťu, ťu, ťu!“
„Ten vozka ho sem přivezl, aby ho zachránil!“ vykřikla rozčilená Magráta. „Chtěl, abychom se ho ujaly! To je jasné! Je to osud!“
„Jo tak jasné?“ prohlásila nevrle Bábi Zlopočasná. „Věřím, že tobě je to jasné. Potíž je, děvenko, v tom, že když jsou věci jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé!“
Zvedla korunu. Cítila, jak jí v rukou těžkne, a věděla, že její váha nespočívá ve zlatě a drahém kamení, že se nedá změřit na pouhá kila a deka.
„No ano, ale důležité je -“
„Důležité je to,“ vskočila jí Bábi do řeči, „že se brzo objeví lidé, kteří budou čmuchat široko daleko a hledat. Vážní lidé. A budou hledat velmi vážně a důkladně. Způsobem ,tamten dům zbořte a tuhle stodolu podpalte’. A -“
„Ňu, ňu, ňu, chlapešek!“
„- A, Gyto, myslím si, že bychom byly všechny mnohem spokojenější, kdybys na něj přestala konečně šišlat!“ štěkla Bábi přes rameno. Cítila, jak jí povolují nervy. Vždycky, když si nebyla něčím jistá, tak jí povolovaly nervy. Kromě toho se mezitím přesunuly do Magrátina domku a jeho výzdoba ji iritovala. Magráta totiž věřila v moudrost přírody, elfy, léčivou moc barev a magii ročních období a ještě na spoustu dalších věcí, na které Bábi nedala, ani co by se za nehet vešlo.
„Nechceš mi snad radit, jak mám zacházet s dítětem,“ ohradila se odvážně Stařenka Oggová. „Mně, která jsem vychovala patnáct vlastních?“
„Já jenom říkám, že bychom si to měly pořádně rozmyslet,“ ustupovala Bábi.
Ostatní dvě ji chvíli mlčky pozorovaly.
„Takže?“ nadhodila nakonec netrpělivá Magráta. Bábiny prsty vyklepávaly pomalé staccato do okraje koruny a na čele jí naskočily starostlivé vrásky.
„Ze všeho nejdřív ho musíme odvézt odsud,“ prohlásila a pozvedla ruku. „Ne, Gyto, já věřím, že tvůj domek je ideální a já nevím co ještě, ale bezpečný není. Musíme ho ukrýt jinde než tady v okolí, někde daleko, kde by nikoho ani nenapadlo, kdo by to mohl být. A pak je tady ještě tohle.“ Přehodila si korunu z ruky do ruky s dovedností pouťového žongléra.
„To? To je snadné,“ usmála se Magráta. „Ta se dá přece schovat pod nějaký kámen nebo tak. To nic není. Co je to proti dítěti!“
„Tak to se mýlíš,“ odtušila klidně Bábi. „Uvědom si laskavě, že celá země je plná dětí a všechny vypadají skoro stejně, ale pochybuju o tom, že by v okolí bylo víc královských korun. Královské koruny už mají takovou vlastnost, že se skoro vždycky nakonec nějakým způsobem objeví. Ony totiž tak nějak přitahují lidské myšlenky. Kdybychom ji teď zahrabaly pod kámen na nejpustějším místě hor, nejpozději do týdne by ji někdo ,náhodou’ objevil. Věř mi.“

 << Zpět