Pyramidy

Každou osmotu odpoledne měli předmět politická situace a opatření s lady L’Est, jednou z mála žen, které dosáhly v cechu vysokého postavení. V zemích kolem Kruhového moře se většina zasvěcených všeobecně shodovala v tom, že kdo se chce dožít vyššího věku, neměl by nikdy stolovat, s lady L’Est . Bižuterie na její ruce obsahovala dost jedů na to, aby inhumovala menší město. Její krása byla omračující, ale byl to ten druh vypočítané krásy, které žena dosáhne pomocí týmu zkušených umělců, manikýrek, kosmetiček, omítkářů, korzetářů, krejčích a tří hodin perné práce před snídaní den co den. Když kráčela, ozývalo se tiché skřípění velrybích kostic zatížených na hranici únosnosti. Chlapci se učili. Když mluvila, nepozorovali její postavu, ale prsty.
„Takže,“ říkala právě, „teď posuďme situaci, jaká byla před založením cechu. V tomto městě a pochopitelně na mnoha jiných místech světa civilizace vzkvétá a vyvíjí se díky pružným změnám zájmů mezi mnoha velkými a mocnými společnostmi.
Ve dnech před založením cechu většinou končily snahy o další postup v rámci těchto společností v politováníhodných nedorozuměních, která byla založena na výjimečně silných předsudcích. To samozřejmě přinášelo průvodní jevy, jež měly nežádoucí účinky na všeobecné zájmy města. Prosím, byla bych ráda, abyste si uvědomili, jak se říká, že tam, kde vládnou neshody, nedaří se obchody.
A to není všechno, ani zdaleka ne.“ Přitiskla si ruce na hruď. Ozval se zvuk připomínající praskot lodního trupu galeony, která se probíjí bouří proti větru.
„Tak se naprosto jasně vynořila nutnost vytvořit nějaké třeba krajní, ale zároveň zodpovědné prostředky, které by srovnaly neodstranitelné rozdíly,“ pokračovala. „Tak byl položen základní kámen cechu. Jaká nádhera -“ náhlé vzepětí jejího hlasu vytrhlo přinejmenším tucet mladých mužů z jejich soukromých zálib, kterým se tiše věnovali, „- to musela být! Jaké štěstí, když se člověk podílel na těch nádherných dnech, kdy muži pevných morálních zásad ukovali nejdokonalejší politický nástroj, který snad zastíní jen armáda. Jak šťastní jste dnes vy, kteří můžete studovat a učit se pod dohledem cechu, který požaduje tolik v rámci společenské výchovy, ovládání těla a dalších jemných dovedností, a přece vám nabízí i moc, která kdysi náležela jen bohům. Skutečně, svět je jen měkkýš, jakého si vyberete…“
Během polední přestávky, kterou drželi za stájemi, se jim to všechno pokusil Pomošt přeložit. „Vím, co znamená determinovat vztah na základě extrémního předsudku,“ prohlásil Popsalsir ledabyle. „To znamená inhumovat sekerou.“
„To tedy, k sakru, vůbec nic takovýho neznamená,“ odporoval mu Pomošt.
„Jak to zrovna ty můžeš vědět?“
„Naše rodina je ve kšefte už bůhví kolik let,“ odpověděl klidně Pomošt.
„Pch,“ prohlásil Popsalsir. „Obchod.“
Pomošt se nikdy podrobněji nezmiňoval, o jaký druh obchodu se to jedná. Mělo to něco společného s převáděním položek a krytím potřeb, ale jaké položky a jaké potřeby to přesně jsou, z jeho řeči nikdy nevyplynulo.
Poté, co Popsalsira několikrát udeřil, vysvětlil Pomošt opatrně, že determinovat vztah na základě extrémního předsudku neznamená jednoduše to, že bude inhumována příslušná oběť, a to přednostně co možná nejtvrdším způsobem, ale že musí následky pocítit všichni její spolupracovníci a zaměstnanci. Trest se musí odrazit na obchodních případech, na budově postiženého a v celém širém okolí, aby si každý zúčastněný uvědomil, že postižený byl velmi nemoudrý a udělal si nepřátele, kteří se dovedou opravdu rozzlobit a pak používají nevybíravé prostředky.
„Páni,“ prohlásil Artur.
„Oh, to celkem nic není,“ prohlásil Pomošt, „ale jeden rok, akorát na svátek Prasečí hlídky se vypravil můj dědeček s celým účetním oddělením na nějakou hrozně důležitou konferenci s lidma ze Středu a patnáct těl už nikdy nikdo neviděl. Moc špatný, taková věc. Umrtví to na nějakej čas celej obchodní svět.“
„Celý obchodní svět, nebo jen tu jeho část, která plave obličejem dolů v řece?“ zeptal se Těpic.
„To je právě ono. Nejlíp kdyby to bylo, jak říkáš,“ vysvětloval Pomošt a smutně potřásal hlavou. „Víš, jak to myslím. Čistý. Proto mi otec navrhl, abych vstoupil do cechu. Víš, dneska musíš věnovat taky nějakej čas faktický práci, nemůžeš se pořád jenom zabývat stykem s veřejností.“