Domů

Buch!

Elánia obklopilo šťastné ticho, ale to nesmělo trvat dlouho. Teď se muselo přistoupit ke Čtení Knihy. To byl význam šesté hodiny.
Byla to ta samá kniha den co den. Rohy zmíněné knihy byly v místech, kde je malý Samík ožužlal a pak okousal, zakulacené a odřené, ale pro jednu osobu v místnosti to byla kniha knih, největší příběh který byl kdy vyprávěn. Elánius už ji nepotřeboval číst. Uměl ji nazpaměť.
Jmenovala se Kdepak je má kravička?
Blíže nezjištěný poškozený si stěžoval, že se jim ztratila kráva. V tom spočíval příběh.
Strana jedna začínala velmi slibně:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě „béé!“
To je ovečka!
Není to má kravička!

Pak, jak se zdálo, se autor bezpečně zmocnil materiálu, s nímž pracoval.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě „íhahá!“
To je koníček!
Není to má kravička!

V tomto okamžiku autor dosáhl vrcholu svých tvůrčích sil a další části textu vytryskly přímo z hlubin jeho trýzněné duše.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě „humpff!“
To je hroch!
Není to má kravička!

Byl to hezký večer. Malý Samík už měl pusinku od ucha k uchu a žvatlal si spolu s postupujícím příběhem.
Kravička byla samozřejmě nakonec nalezena. Byl to opravdu trhák. Obrázkům bylo navíc dodáno na zajímavosti tím, že všechna ostatní zvířátka byla zobrazena způsobem, který by možná dokázal ošálit malé kotě, které vyrostlo v zatemněné místnosti. Tak například kůň stál ve stodole a o hlavu měl opřené velké dvojzubé vidle, rukojetí dolů, jak už ostatně koně pravidelně mívají, a hrochovi seděla na hlavě opice a rozšafně se mu rukama opírala o temeno. Pokud jste se dívali ze špatného směru, mohli jste na okamžik nabýt dojmu, že je na obrázcích nakreslená kráva…
Malý Samík to ale miloval. Často knihu s láskou tiskl k sobě. Musela to být nejomazlenější kniha na světě.

 << Zpět