Stráže! Stráže!


Půlnočními ulicemi se tiše proplétala vysoká postava celá v černém. Tiše přebíhala od jednoho krytého vchodu k druhému a držela se ve stínech úzkých uliček, až dorazila k pochmurné a odpudivé bráně. Každému muselo být jasné na první pohled, že každá obyčejná brána, která by chtěla vypadat tak odpudivě, by na to musela vynaložit strašlivé úsilí. Vypadalo to, jako by někdo povolal architekta a dal mu zvláštní pokyny. Chtěli bychom něco hodně tajemného v zašlém dubu, řekli mu. Nejlépe kdybyste nad bránu umístil hodně odporný chrlič a postaral se, aby se při jejím zavření ozval zvuk podobný obřímu dupnutí. Ta brána prostě musí vypadat tak, aby si každý, kdo se na ni podívá, uvědomil, že když zmáčknete knoflík zvonku, neozve se obyčejné „bim, bam“!
Černá postava vyklepala na vrata složitou řadu zvukových značek. Otevřela se uzoučká špehýrka a tou vyhlédlo oko plné podezření.
„Významná sova houká jen v noci,“ zašeptal návštěvník a pokoušel se setřást z černé kápě dešťovou vodu.
„A přesto mnoho prošedlých vládců navrací se k mužům bez pána,“ prohlásil hlas za zamřížovanou špehýrkou.
„Třikrát hurá dceři sestry staré panny,“ pokračovala promočená postava.
„Katovi připadají všichni žadatelé stejně vysocí.“
„Což není pravdou, že zárodek růže ukrývá se v každém trnu?“
„Dobrá matka uvaří fazolovou polévku i toulavému chlapci,“ odtušil hlas za branou.
Rozhostilo se ticho přerušované jen zvukem padajícího deště. Pak příchozí zmateně zašeptal: „Cože?“
„Dobrá matka uvaří fazolovou polévku i toulavému chlapci.“
Zavládla znovu dlouhá odmlka. Nakonec promáčená postava řekla: „Jsi si jistý, že věž postavená na špatných základech se nechvěje i při mávnutí křídel motýlích?“
„Houby. Je to fazolová polívka. Je mi líto.“ V rozpačitém tichu neodbytně šuměl déšť.
„A co takhle velryba v kleci?“ nadhodil najednou promoklý návštěvník, který se pokoušel ukrýt před deštěm pod tím malým převisem, který poskytovala stříška nad branou.
„A co s ní má být?“
„Ta neměla by znát volné hlubiny mořské, když už to tedy chceš vědět.“
„Aha! Velryba v kleci! Ty hledáš Osvícené bratrstvo ebenové noci! O tři domy dál!“
„A vy jste tedy vlastně kdo?“
„My jsme Zářící a prastaré bratrstvo Ee.“
„Já měl dojem, že vy se scházíte v Přeslazené ulici?“ ozval se promočený muž po chvilce.
„No jo, původně. Jenže víš, jak to chodí. Každý úterek si ty místnosti najímal spolek figurálních řezbářů. Pořád se to nějak pletlo dohromady.“
„Aha. No tak v každém případě díky.“
„Potěšení na mý straně.“ Špehýrka se zaskřípěním zapadla.
Postava v černém na ni chvilku znechuceně zírala a pak se šploucháním vykročila dál ulicí. O tři domy dál byl skutečně neméně pochmurný portál. Stavitel se ani příliš nenamáhal zakrýt, že jeden návrh se dá zhodnotit dvakrát.
Promočený muž zabušil. Otevřela se malá zamřížovaná špehýrka.
„Ano?“
„Hele. Významná sova houká jen v noci. Dobrý?“
„A přesto mnoho prošedlých vládců navrací se k mužům bez pána.“
„Třikrát hurá dceři sestry staré panny´, dobrý?“
„Katovi připadají všichni žadatelé stejně vysocí.“
„Což není pravdou, že zárodek růže ukrývá se v každém trnu?´ Podívej, tady strašlivě močí, uvědo¬muješ si to?“
„To víš, že jo,“ odpověděl hlas za branou tónem člověka, který si to skutečně uvědomuje, ale přitom to není on, kdo stojí venku na dešti.
Návštěvník si povzdechl.
„Velryba v kleci nezná volné hlubiny mořské,“ prohlásil otráveně, „jestli ti to tedy udělá dobře.“
„Věž postavená na špatných základech se zachvěje i při mávnutí křídel motýlích!“
Žadatel se oběma rukama chytil mříží ve špehýrce, přitáhl se k ní a zasyčel: „Tak už mě k sakru konečně pust dovnitř, jsem promočenej na kůži!“
Nastala další vlhká přestávka.
„Říkal jsi volné hlubiny, nebo volné bubliny?“
„Hlubiny jsem řekl! Volné hlubiny. Protože jsou nekonečně hluboké, rozumíš? To jsem já, bratr Zapětprstů.“
„No, mně se zdálo, že jsi říkal bubliny,“ prohlásil neviditelný strážce brány opatrně.
„Podívej, chcete tu blbou knihu, nebo ne? Já to vůbec nemusel dělat! Mohl jsem klidně zůstat doma v posteli.“
„Jseš si jistý, že to byly hlubiny?“
„Poslyš, vím přece, jakej je rozdíl mezi hlubinou a podělanou bublinou, ne?“ prohlásil bratr Zapětprstů naléhavě. „Dobře jsem věděl, jak volné mohou být hlubiny už v době, kdy tys byl ještě ukňouranej nováček. Takže otevřeš konečně ty blbý dveře!?“
„Nó... dobrá.“
Bylo slyšet zvuk odstrkovaných závor. Pak se znovu ozval hlas zevnitř: „Nevadilo by ti, kdybys trochu zatlačil? Vrata Vědění, jimiž nesmí projít noha nezasvěceného, se v tom dešti pokroutila a zadírají se.“
Bratr Zapětprstů se o bránu opřel ramenem, protlačil se dovnitř, vrhl na bratra Dveřníka ošklivý pohled a pospíchal dál.

 << Zpět