Domů

Zeměplocha - Novinky 2018

listopad

30. 11. 2018 - Rozhovor s Janem Zadražilem, narátorem audioknihy Sráže! Stráže! Kategorie:

Tentokrát vám přinášíme rozhovor s hercem Janem Zadražilem, interpretem, audioknihy Stráže! Stráže!

Kdy jste se poprvé setkal s dílem Terryho Pratchetta?

K pratchettovkám mám dlouhodobě vztah, protože už kdysi mi moje maminka, velká čtenářka, přinesla Barvu kouzel. Byla to od pohledu bláznivá knížka s bláznivým obalem, malinký paperback, který nic nesliboval dopředu, ale já jsem se do něj začetl a od první druhé stránky jsem se do textu zamiloval. Hodně lidí vnímá Pratchettovy příběhy jako „lehkou“ literaturu, ale on byl velmi chytrý a do tohoto zdánlivě pohádkového příběhu pro dospělé dokázal – aspoň pro mě – nakombinovat neuvěřitelně důležité věci a ještě je zabalil do humorného příběhu. Jeho texty ani on se neberou úplně vážně. U nás se k tomu ještě přidal kongeniální překlad Jana Kantůrka, což je velmi podstatná přidaná hodnota. Pratchettovky mě zkrátka chytly od první stránky a pak už jsem programově vyhledával, kdy vyjdou další. Dneska mám ty knížky doma všechny a na tom, že jsem dal dohromady kompletní sbírku, si zakládám. Mám i všechny ostatní Pratchettovy prózy, ale Zeměplochu podle mě nic netrumfne.

Vy jste se sám „přihlásil do služby“, když jsme ve vydavatelství vybírali interprety do další z linií zeměplošské série…

Když jsem se od Martina Pilaře z OneHotBook dozvěděl, že chce vydávat pratchettovky jako audioknížky, po hodně dlouhé době jsem si doslova řekl o práci, protože to je pro mě – co se týče titulu – další splněný sen. Zase tolik audioknih jsem popravdě nenačetl, ale vždycky jsem si říkal, že mám obrovské štěstí na tituly, ačkoli jsem si je nikdy nevybíral sám, přišly ke mně samy. Ovšem tohle už asi nic nepřekoná. Je to vskutku splněný sen.

Máte svoji oblíbenou linii?

Svého času to byly asi Čarodějky, ale vlastně to takhle říct nedokážu. Tím, že jsem sérii přečetl celou, vnímám Zeměplochu komplexněji a přes daný příběh čtu i ty ostatní.

 Co vás na pratchettovkách nejvíc baví?

Příběhy Terryho Pratchetta by mohly na první pohled působit jako na jedno přečtení a zahození. Pokud bychom ale vyndali výtisky jeho knih z mojí knihovny, uvidíte, že všechny mají oslí uši, jsou šestkrát, sedmkrát, desetkrát přečtené a stále v tématu lidského chování aktuální. A v tom já cítím sílu autora, ačkoli jeho knihy všichni – a jeho by to nejspíš pobavilo – budou vždycky vnímat jako lehkou a oddechovou literaturu. Tou bezesporu jsou, ale je v nich také ukryto hodně moudrého.

 O čem vypovídá román Stráže! Stráže!, který vyprávíte?

Román Stráže! Stráže! vyšel už skoro před třiceti lety, ale znova mě přesvědčuje, jak moc je stále aktuální, až to práská dveřmi, jak říkal můj dědeček. Sice se odehrává na imaginární planetě, kterou na zádech nese želva, funguje tam magie a kouzla, zdánlivě je to středověk, kdy do města přiletí drak… Ale na tomhle pohádkovém až dětském půdorysu se Terry Pratchett vyjadřuje k lidství jako takovému. Zeměplochu čtu jako jednu velkou grotesku, jako alegorii na naši Zemi, na nás jako na lidi. Draka tam přivolá člověk, který přemýšlí ve stylu: „Všichni chtějí dobít svět s těmi nejchytřejšími a nejschopnějšími lidmi, ale já si vezmu ty nejukřivděnější, nejponíženější, nejobyčejnější, kteří si připadají celoživotně zneužití, kteří nikdy ničeho nedosáhli, kteří si vždycky jenom řeknou, co by dělali, kdyby měli možnost, ale zůstávají sedět na zadku.“ Vezme tyhle lidi a řekne: „Tohle je síla. Těmhle lidem dám pocit moci a oni mne vynesou na vrchol.“ Pak přiletí drak a obyvatelé města si během chvilky zvyknou na to, že je to vlastně dobré, že obluda je přece v podstatě ochrání. Jednou za měsíc sice sežere nějakou tu pannu, ale když zrovna oni nemají dceru, proč by jim to mělo vadit. Klasická situace dnešních dnů. A to je to, co mě na Pratchettovi zajímá a co mě k němu znova a znova vrací.

Jak jste s režisérem Hynkem Pekárkem vymýšleli hlasovou charakteristiku jednotlivých postav?

Načítání téhle audioknihy pro mě bylo zatím asi nejtěžší, právě protože ten příběh znám jako čtenář už z dřívějška. Jakmile jsem si ale text vzal s vědomím toho, že ho budu číst nahlas, objevily se záludnosti a problémy spojené s velkým množstvím poměrně specifických postav. Ten příběh je hodně zalidněný a k tomu velmi výraznými figurami, značná část vyprávění je navíc dialogická – a tedy dvě či více postav hovoří, přičemž v jejich rozhovoru jsou nejen skryté jednotlivé pointy, ale ještě se díky němu i posouvá děj. Takže bylo od začátku jasné, že postavy nemůžou postupně vznikat, že jejich zařazení a charakterizace musí být zřetelná ihned od jejich vstupu na scénu.

Z čeho jste při hledání „hlasů“ vycházeli?

Terry Pratchett je výborný v tom, že postavy poměrně trefně charakterizuje – někdy dvěma větami, někdy celým odstavcem, někdy charakteristiku postupně přidává. Když se tedy člověk začte a ví, co hledá, může hrdiny snadno profilovat; nicméně hlas je nutné vymyslet od začátku. Snažil jsem se tedy vycházet z toho, co o postavách napsal sám autor, jehož příměry jsou vtipně geniální.

Připravoval jste se tedy na natáčení nějak jinak než obvykle?

Větší přípravu jsem ještě žádné jiné knížce asi nevěnoval. Třeba při přípravě Knih džunglí, kde bylo taky hodně postav, jsem už pracoval s pastelkami, ale to ještě nebylo nic proti Strážím. Měl jsem asi přes dvacet různých barev, kterými jsem si podtrhával dialogické části, aby mi při čtení bylo jasné, která postava právě mluví. Terry Pratchett často pracuje s uvozovkami, s vloženými větami… Jsem moc rád, že jsem si „barvičky“ předtím vyzkoušel, protože tady se ukazuje, že to je dobrá cesta, aspoň pro mě. Kromě toho, že barva postavu odliší, tak pokud vyberete správný odstín, zároveň ji i charakterizuje. Takhle pečlivou přípravu jsem si dělal už měsíc dopředu. Na dovolenou jsem si prostě vzal barevné tužky a štos těch tři sta osmdesáti stran a připravoval jsem si dopředu především hlasový projev jednotlivých postav. Ty figury musí být skutečně velmi charakteristické – je to až takové komiksové ztvárnění. Postavy jsou opravdu výrazné, jsou to syté barvy. Na tom jsem se snažil pracovat.

Dokázal byste popsat, jak některé z postav mluví?

Kapitán Elánius je pro mě Clint Eastwood, když hrál policajty – sebeironický, cynický, omlácený chlap. Dokonce jsem si chtěl v době nahrávání pustit nějaké Eastwoodovy filmy, ale pak jsem si říkal, že lepší bude spíš můj pocit z tohoto „klasika žánru“ než jeho přesná nápodoba. Nováček Karotka, to je takový Mirek Dušín Zeměplochy, je to ryzí charakter, upřímnost a pravda a láska. Pak je tam Fred Tračník a Noby Nóblhóch, což jsou neskutečné figury, ale zároveň poměrně přesně popsané. U Tračníka to bylo jednodušší, je vylíčený jako udýchaný, tlustý chlap, věčně zpocený. Ale u Nobyho jsem dlouho hledal, nemohl jsem najít ten správný klíč. Sám Terry Pratchett ho popisuje jako indiferentního tvora, vůbec se neví, jestli je mu tři sta nebo dvacet let. Je to neskutečná mrcha, ale není zlý. Autor ho popisuje jako věčného kuřáka, s vajgly za uchem, který kouří neustále, tudíž vlastně mluví pouze jedním koutkem úst – což byl nakonec ten drobný detail, z něhož jsem vycházel a do kterého jsem se snažil dostat všechnu vyčůranost a prapodivnost toho chlapíka, který pořád překvapuje.

A jak jste si poradili se Smrtěm?

S tím asi bude vždycky problém – Pratchett má nádherné přirovnání, například že mluví, jako když se přibouchne víko rodinné hrobky, jako když se rozpadne hvězda, jako ozvěna ve vaší hlavě. Takže pro mne těžký, dlouhý hlas bez emoce. Dlouho jsme řešili, jestli přistoupíme k nějakému zvukovému efektu a hlas upravíme, ale připadalo nám to škoda právě proto, že v audioknize by měl posluchač dostat prostor i pro vlastní představu. To je na audioknihách podle mě skoro nejkrásnější, ale zároveň nejtěžší – interpretovat, ale nevstoupit do toho zase tak výrazně, abychom neomezovali fantazii publika. Není to dramatizace, je to četba.

Coby čtenář k pratchettovek jste k audioknize přistoupil o to zodpovědněji…

Samozřejmě si uvědomuji obrovské riziko, že lidé, kteří Pratchettovo dílo detailně znají, si jednotlivé hlasy představují jinak. Popravdě ani já postavy nikdy předtím neslyšel nahlas – když si příběh čtete potichu, hlasy se vám v hlavě nějak rozeznívají a jsou každý jiný, ale když ho máte zhmotnit hlasem, tak se ukazuje, že to není tak snadné. Snad tedy nenaruším znalcům jejich představu. Vzal jsem všechny svoje zkušenosti, všechno, co jsem měl, a to jsem do čtení vložil, protože bych si moc přál, aby audiokniha fungovala tak, jak pro mě vždycky fungovaly Pratchettovy knížky.

 

Jan Zadražil (* 1975)

Absolvent Státní konzervatoře v Praze působil v řadě pražských i mimopražských divadel (např. Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na Fidlovačce, F. X. Šaldy v Liberci, Pod Palmovkou, Jihočeské divadlo, Švandovo divadlo, Ta Fantastika) a dosud hostuje v dalších (Divadlo Company.cz, Veselé skoky, Husa na provázku, Divadlo v Řeznické, Divadlo Viola, Divadlo v Celetné…). Účinkoval rovněž v několika televizních filmech (Nepodepsaný knoflík, Sněžná noc, Bludičky), v seriálech (Manželská tonutí, Zdivočelá země, Rodinná pouta / Velmi křehké vztahy, Přešlapy, Cesty domů, Specialisté) a také v celovečerních snímcích (Vy nám taky, šéfe, Proměny, Zemský ráj to napohled, Labyrint). Hraje též v kapele Moje řeč. Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Atlas mraků (2013), Zmizelá (2014), Game (2015), Marťan (2016), Bylo nás pět (2016), Knihy džunglí (2017), TO (2017).

STARŠÍ NOVINKY >>>