Domů

ŠŇUPEC - ukázka

Příštího dne se seržant Tračník neobjevil v práci. Paní Tračníková poslala vzkaz prakticky hned, jak se sama vrátila ze zaměstnání.*) Přinesl ho chlapec.

*) Pozn. aut.: Manželství manželů Tračníkových bylo dlouhé a šťastné díky tomu, že se snažili mít co nejméně společného. On sloužil noční směny, když paní Tračníková měla směnu denní, a naopak. Dohodli se tak, protože jakýkoliv jiný systém by zničil jejich romantický vztah.

Když se vrátila domů, nebylo na Fredu Tračníkovi rozhodně nic romantického, a tak zametla, umyla nádobí, setřela prach a strávila nějakou tu chvíli vyčesáváním zaschlého bláta, které uvázlo v rohožce přede dveřmi, a pak si pospíšila do Pseudopolského dvora sama… tedy potom, co navštívila svou přítelkyni, která měla na prodej překrásnou porcelánovou toaletní sadu – umyvadlo, džbán a misku na mýdlo. Když se nakonec do Pseudopolského dvora přece jen dostala, vysvětlila, že Fred je hrozně nemocný, potí se jako prase a blouzní o zajících.
Vyslali k Tračníkům seržantku Řitkovou, aby zjistila co a jak. Vrátila se s velmi vážným výrazem a ten jí nezmizel z obličeje, ani když stoupala do Elániovy kanceláře, kde ho v jeho nepřítomnosti přechodně zastupoval kapitán Karotka. Dalo se to odhadnout nejen podle toho, že fyzicky seděl na židli za stolem, což byla dobrá nápověda, ale také podle toho, že všechny papíry byly vyřízeny a úhledně srovnány. To byl jistý dar, který vždy hluboce působil na inspektora Pesimysla. A. E. Pesimysl byl malý muž se srdcem lva, fyzickou silou kotěte a obličejem, jehož tvar, barva a charakteristické rysy by přinutily i ty nejotrlejší účetní říci: „Jen se na něj podívejte, nezdá se vám, že vypadá jako typický účetní?“
To ale lví srdce A. E. Pesimysla netrápilo. Byl tajnou zbraní Hlídky. Ve městě neexistoval jediný účetní, který by návštěvu A. E. Pesimysla uvítal, pokud ovšem samozřejmě nebyl absolutně nevinný – i když to se dalo ve většině případů vyloučit, protože synek pana a paní Pesimyslových dokázal vysledovat chybu v účetních knihách přes všechny položky až dolů do sklepa, kde byly uloženy ty pravé účetní knihy. Všechno, co inspektor A. E. Pesimysl za své mimořádné nadání vyžadoval, byla pedantsky přesně vypočítaná gáže a možnost tu a tam vyrazit do ulic se skutečným policistou, pohupovat si pendrekem a vrhat ošklivé pohledy na trolly.
Karotka se opřel v židli. „Tak jak to s Fredem vypadá, Pleskot?“
„No, nic moc na něm nevidím, hmm…“
„To bylo nějaké hmm, Pleskot.“
Potíž byla v tom, že kapitán Karotka měl příjemnou, čestnou a otevřenou tvář, která jako by vás přesvědčila, že jste jí chtěli říct všechno. Navíc měla seržantka Pleskot Řitková pro kapitána jistou slabost, protože byl, řečeno bez jakéhokoliv hanlivého přídechu, také trpaslík, tedy technicky byl trpaslík, a svým snům nikdo neporučí. „No…“ začala váhavě.
Karotka se naklonil kupředu. „Ano, Pleskot?“
Vzdala se. „Tak tedy, pane, je v tom unggue. Vy pocházíte od Ploskolebčí hory… Narazil jste tam na mnoho skřetů?“
„Ne, ale vím, že unggue je jejich víra, pokud se to tak dá nazvat.“
Pleskot Řitka potřásla hlavou a pokoušela se vypudit z hlavy úvahy, jakou úlohu by v osobních vztazích mohla hrát relativně vysoká stolička. Připomněla si, že seržant Zlatomlátek ze strážnice u Dollyiných sester se vždycky pokouší zachytit její pohled, kdykoliv se ona pokouší zachytit jeho pohled, což bylo pokaždé, když se náhodou potkali na obchůzce, a jistě by byl docela dobrá partie, jen kdyby dokázala sebrat odvahu se ho zeptat, je-li opravdu muž.*) Pak pokračovala: „Unggue není víra, je to pověra. Skřeti nevěří na Taka,**) pane, jsou divocí, živí se zbytky, ale…“ Znovu zaváhala. „Je tady něco, co jsem kdysi slyšela, je to neuvěřitelné, ale někdy pojídají své děti, nebo přesněji matka sní své dítě, nově narozené dítě, pokud je právě hladomor. Věřil byste tomu?“

*) Pozn. aut.: Přesněji řečeno, pohlaví toho kterého trpaslíka je prakticky známo jen jemu nebo jí a jeho nebo její matce, dokud se to nerozhodne prozradit někomu jinému, i když obecně vzato, dá se to zjistit tak, že budete trpaslíka delší dobu pozorně sledovat a vytipujete si ty, kteří pijí sherry nebo lehké bílé víno. U trpasličích policistů to tak bohužel nefunguje, protože i ti, jako všichni policisté na celém světě, vypíjí cokoliv, co je dost silné, aby jim pomohlo zapomenout, s čím se toho dne potkali.

**) Pozn. aut.: Podle trpasličích tradic byl vesmír vepsán do svého bytí Takem, který také sepsal základy všeho vědění. Pro trpaslíky je svaté všechno, co je napsáno.


Karotka na okamžik úžasem otevřel ústa a pak se ozval slabý hlásek, který prohlásil, „Ano, myslím, že věřil, seržantko, odpusťte, že se do toho míchám.“
A. E. Pesimysl se poněkud vzdorovitě podíval na jejich výrazy a pokusil se trochu vytáhnout do výše. „Je to všechno otázka logiky, chápete? Není jídlo? Ale matka může přežít, když sní to dítě, zatímco dítě, když není jídlo, tak jako tak zemře. Ve skutečnosti bylo dítě mrtvé už ve chvíli, kdy se ta hádanka vynořila. Na druhé straně by matka díky tomu mohla vydržet tak dlouho, než se najde nějaká potrava, přežít a po nějakém čase může porodit jiné dítě.“
„No, poslyšte, to je opravdu čistě účetní náhled!“ řekla Pleskot.
A. E. Pesimysl zůstával naprosto klidný. „Děkuji vám, seržantko Řitková, budu to považovat za poklonu, protože logika je neúprosná. Říká se tomu děsivá logika nezbytnosti. Jsem dostatečně vzdělaný ve věcech nezbytného zajištění v nouzi a mezních životních situacích.“
Kapitán Karotka se naklonil kupředu a židle pod ním zaskřípěla. „Bez urážky, inspektore Pesimysle, ale mohl bych se vás zeptat, jaké poučení, co se přežití týče, nacházíte v klasickém podvojném účetnictví?“
A. E. Pesimysl si povzdechl. „Víte, takové účetnictví se může stát pěkně nebezpečnou věcičkou, zvláště ke konci ročního daňového období, kapitáne. Tak či tak, beru na vědomí vaši připomínku, a rád bych k tomu ještě dodal, že jsem, jak pevně věřím, přečetl všechny paměti, příručky, deníky a poselství z láhví – a tím myslím zprávu vytaženou z láhve –, které jsou běžně k mání, a ujišťuji vás, že byste žasl, jak děsivá rozhodnutí musely různé skupiny lidí udělat, aby alespoň někteří, když ne všichni, mohli přežít. Jako klasický případ tady máme skupinku námořníků, kteří se po ztroskotání lodi ocitli v otevřeném záchranném člunu na širém moři, kde je pomoc velmi nepravděpodobná. Všeobecně je postup takový, že si trosečníci navzájem sní nohy, i když dříve či později nohy dojdou, mohu-li se tak vyjádřit, a pak vytane otázka, kdo zemře, aby mohli ostatní žít. Děsivá matematika, kapitáne.“ Teprve tady se A. E. Pesimysl začervenal. „Omlouvám se, vím, že jsem malý a slabý muž, ale nasbíral jsem obrovskou knihovnu a sním o nebezpečných místech.“
„Možná, že byste se měl vydat na procházku na Stínov, inspektore,“ usmál se Karotka, „pak byste nemusel snít. Tak pokračuj, Pleskot.“
Pleskot Řitka pokrčila rameny. „Ale sníst své vlastní dítě, to je přece vždycky špatné, ne?“
„Víte, seržantko,“ ozval se znovu A. E. Pesimysl, „já jsem o takových věcech četl, a když se zamyslíte nad možnými výsledky, což je buď smrt obou, tedy dítěte i matky, nebo smrt dítěte a možné přežití matky, nevyhnutelný závěr je ten, že její rozhodnutí bylo správné. Plukovník F. J. Maschinenschinken se ve své knize Hostina červů zmiňuje, že k tomu mezi skřety dochází, a jak se zdá, tak podle skřetího názoru na svět snězené dítě, které nesporně vyšlo z matky, bylo vráceno tam, odkud přišlo, a bude znovu zrozeno někdy v budoucnosti, až budou okolnosti mnohem příznivější. Tím pádem nedošlo k ničemu špatnému. Mohli byste si myslet, že takový názor by při bližším zkoumání neobstál, ale když stojíte tváří v tváře děsivé matematice, stává se ze světa úplně jiné místo.“
Zavládlo ticho, během nějž přítomní jeho slova zvažovali.
Pak řekl Karotka, „Víte, jaké to je, když dojde k pouliční rvačce, Pleskot. Někdy, když jde do tuhého a vy si najednou uvědomíte, že je to buď – anebo, oni, nebo vy – pak začnete počítat.“
„Jak se zdá, Fred neví, kde je,“ řekla Pleskot. „Nemá teplotu a v jeho ložnici není nijak zvlášť teplo, ale chová se, jako kdyby mu bylo kdovíjak horko, a nepustí tu zatracenou malou schránku. Začne křičet, jakmile se k ní někdo jen přiblíží. Takhle ječel dokonce i na mě! A to je další věc, představte si, že se mu změnil hlas, teď zní, jako kdyby Fred kloktal kamení! Zaskočila jsem na Univerzitu a promluvila jsem si s Rozšafínem Ctibumem, ale zdá se, že tam nemají nikoho, kdo by o skřetech něco věděl.“
Kapitán Karotka pozvedl obočí. „Víte to určitě? Já například vím naprosto jistě, že tam mají i Profesora prachu, různorodých částic a vláken, a vy mi budete tvrdit, že tam není jediný odborník na celý druh mluvících humanoidů?“
„Tak nějak to přibližně je, pane. Jediné, co jsme našli, byly nějaké údaje, jak jsou hrozně na obtíž – znáte ty články.“
„Nikdo o skřetech nic neví? Myslím samozřejmě něco, co by stálo za to vědět?“
A. E. Pesimysl skutečně zasalutoval. „Jindřich Král něco rozhodně ví, kapitáne. Dole na řece je skřetů dost. Oni do města moc nechodí. Možná si vzpomenete, že byl lord Vetinari natolik laskavý, že požádal, aby mi byl zvýšen plat, protože si myslel, že bych mohl prověřit zisky pana Krále. Vždyť víte, že všichni ostatní účetní důstojníci měli strach byť jen vstoupit na jeho pozemky. Já jsem se, pane, nebál,“ dodával A. E. Pesimysl, „protože mě chrání můj odznak a vznešenost práva. Jindřich Král by možná vyhodil z domu obyčejného účetního, ale je příliš chytrý na to, aby to zkoušel s mužem velitele Elánia, to rozhodně ne!“ Pyšným výrazem na tváři A. E. Pesimysla byste mohli klidně podpálit město. A k tomu se pokoušel nadmout hruď, což nebylo, vzhledem k tomu, že byla z větší části propadlá, nic lehkého.
Poněkud se mu vzedmula, když Karotka řekl: „Skvělá práce, inspektore. Vy jste opravdu muž s počítadlem zavěšeným proklatě nízko. Tak si myslím, že první, co zítra ráno udělám, bude, že navštívíme našeho kamarádíčka Jindřicha.
***
Pan Temnosíl Kuráž měl zatím velmi příjemný den. Byl v bance, kde uložil tržbu, a koupil si dvě vstupenky do opery. To udělá paní Kurážové jistě velkou radost, rozhodně větší, než že se jmenuje Kurážová. Vždycky ho nutila, aby s ní chodil do nejlepší společnosti nebo alespoň do té lepší společnosti, ale jakýmsi podivným způsobem se to s tím jménem Kuráž příliš nedařilo. A právě teď otevřel dveře do svého malého království a zjistil, že tam na židli sedí a trpělivě čeká policista.
Pleskot Řitka vstala. „Pan Temnosíl Kuráž?“
Pokusil se o úsměv. „Většinou se mnou všechno vyřizuje Alfréd Tračník, policisto.“
„Jistě. A pro pořádek, jsem seržantka Řitková. Zvláštní je, že jsem tady dnes právě kvůli seržantu Tračníkovi. Vzpomínáte, že jste mu dal doutník?“
Kuráž podléhal stejné iluzi jako většina ostatních lidí, totiž té, že většina policistů nepozná, že většina lidí většinou lže, a proto prohlásil: „Pokud si pamatuji, tak nikoliv.“ Nato Pleskot odvětila: „Pane Kuráži, je notoricky známo, že seržant Tračník kupuje nebo získává jiným způsobem své tabákové výrobky z vašeho luxusního podniku.“
Temnosíl se dal opět zavést svými falešnými představami chybným směrem. „Chci mluvit se svým právníkem!“
„I já bych si ráda promluvila s vaším právníkem, pane Kuráži. Možná by bylo dobré, kdybyste pro něj někoho poslal, zatímco my s kolegou bychom na něj počkali s vámi.“
Temnosíl Kuráž se rozhlédl jako ve tmách. „S jakým kolegou?“
„Hmmm, ano, to budu nejspíš já,“ prohlásil policista, kterému se většinou říkalo zkráceně Pošuk Lulu, jenž se mezitím ukrýval za balíčkem cigaret.
Dva policisté jsou víc než dvakrát horší než jeden policista a Pleskot Řitka se rozhodla, že vytěží z Temnosílovy náhlé paniky, a proto řekla: „Mám pro vás jednu velmi jednoduchou otázku, pane Kuráži. Odkud pocházel ten doutník?“
Pleskot dobře věděla, že velitel Elánius nenávidí frázi „Nevinní se nemají čeho bát.“, protože byl přesvědčen, že nevinný se naopak musí bát kdečeho, a to především vinného, ale v širším slova smyslu hlavně těch, kdo říkají „Nevinný se nemá čeho bát.“ Temnosíl se ale bál – viděla, jak mu na tváři vyskakují krůpěje potu.
„Dobře víme, že jste pašerák, pane Kuráži, nebo, abych se vyjádřila přesněji, neváháte využít předností skvělých obchodních nabídek, když, hm, s nimi za vámi někdo přijde. Ale právě teď od vás potřebuju jenom jedno jediné, a sice to, odkud ten doutník pochází. Jakmile budete tak laskav a řeknete mi, co chci vědět, opustíme tuto budovu se šťastnými myšlenkami plnými představ o další spolupráci.“
Temnosíl se poněkud rozveselil. Pleskot pokračovala: „Je ovšem možné, že vás v nejbližší době budou chtít navštívit některá jiná oddělení Hlídky. V tomto okamžiku, pane, vám ale stačí vyřídit to se mnou. Víte tedy, odkud ta zásilka doutníků přišla?“
Temnosíl se přesto ještě jednou vzmužil a zkusil to. „Už dlouho nakupuji od mnoha různých dodavatelů,“ odpověděl. „Zabralo by celou věčnost, než bych prošel všechny záznamy!“ Pleskot se nepřestávala usmívat. „Ale to není přece žádný problém, pane Kuráži, nechám hned teď poslat pro našeho zkušeného kolegu, pana A. E. Pesimysla. Nevím, jestli jste o něm už slyšel, ale je úžasné, jak rychle dokáže projít všemi doklady, a jsem si jistá, že si najde i ve svém neustále přeplněném pracovním čase chvilku, aby nám zcela nezištně pomohl.“
O pět minut později podával zadýchaný Temnosíl s tváří bílou jako stěna Pleskot malý útržek papíru.
Pleskot zvedla hlavu a podívala se mu do tváře. „Jakazačistán? Myslela jsem, že tabák většinou přichází z Klače?“
Temnosíl pokrčil rameny. „Víte, oni teď začali v Jakazačistánu zakládat velké plantáže. Je to kvalitní zboží.“ Temnosíl, který se zatím poněkud vzpamatoval, pokračoval: „Všechno správně zaplaceno, o tom se můžete přesvědčit. Samozřejmě, že vím, že se hodně pašuje, ale s tím my nemáme nic společného. Taky to nemám zapotřebí, protože dostávám skvělé podmínky, jelikož kupuji ve velkém. To všechno je v mých účetních knihách. Každý příjem. Každý výdaj. Všechno přesně a jasně zapsáno.“
Pleskot ustoupila. A. E. Pesimysl by nejspíš někde v účetních knihách firmy Kuráž našel něco, co by ho vzrušilo. Koneckonců, obchod je obchod. Ale je obchod a je špatný obchod. Nechci to všechno zkomplikovat. Vstala. „Děkuji vám mnohokrát za vaši pomoc, pane Kuráži. Dál už vás nebudeme obtěžovat.“
Temnosíl zaváhal a řekl: „Copak je s Fredem Tračníkem? Troufnu si říct, že je to sice takový trošku loudil a omrza, ale byl bych moc nerad, kdyby se mu něco stalo. Není v tom jed nebo něco takového, že ne?“
„Ne, pane Kuráži. Ten doutník mu začal zpívat.“
„To ale obvykle nedělají,“ řekl Temnosíl nervózně. „Budu si asi muset zkontrolovat svoji zásobu.“
„No, to rozhodně udělejte, pane. A mezitím byste se možná mohl podívat i na tenhle malý seznam šňupacích tabáků?“
Tabáčník si od ní opatrně vzal lístek. Jeho rty se krátce pohnuly a pak řekl nahlas: „To je pěkná dávka šňupacího tabáku.“
„To ano, pane,“ přikývla Pleskot. „Mám zmocnění zaplatit ho v hotovosti.“
Temnosíl se na ni podíval jakoby zasažen temnými silami. „Cože? Policisté budou platit?“

Autor: Jan Kantůrek

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>