Domů

Signální věže kulatého světa: Starší, než si myslíte

Většína čtenářů Zeměplochy soudí, že signální věže – zejména dle toho, jak jsou popsány v Zaslané poště – jsou Terryho pojetí našeho pozemského internetu. Ale všichni víme, že Muž v klobouku miluje neobvyklé a zapomenuté drobnosti a vychytávky, takže je velmi pravděpodobné, že své signální věže a svět Zelené příšery založil na viktoriánském internetu.


Ano, čtete správně. Na viktoriánském internetu.


V tom dnes už tak vzdáleném devatenáctém století samozřejmě neexistovalo žádné UPC, žádný Seznam, Centrum ani 1337. Co ale existovalo byla vybraná, ale překvapivě velká skupina lidí, kteří spolu chatovali, prožívali „elektronické“ lásky a používali vlastní komunikační kódy, žargon a přezdívky. Nová technologie telegrafu spojila lidi po celém světě a umožnila jim provozovat jejich společenský i obchodní život rychleji než kdy dřív. V sedmdesátých letech devatenáctého století bylo možné poslat zprávu z Londýna do Bombaje a dostat odpověď během čtyř minut – což je méně, než kolik to častokrát trvá našemu supermodernímu emailu! Tento zázrak techniky, který změnil společnost na celém světě, odstartovala malá skupinka podivínů, excentriků a vizionářů, kteří až nápadně připomínají Srdénkovi a další průkopníky zeměplošských signálek.


V roce 1746 provedl francouzský mnich Jean-Antoine Nollet experiment, během kterého poslal po lince dlouhé jednu míli tvořené dvěma sty kartuziánskými mnichy propojenými drátem elektrický výboj. Zkoumal, zda by bylo možné použít elektřinu k okamžitému zasílání zpráv; do té doby mohla zpráva putovat jen tak rychle, jak rychle byl schopen běžet nejrychlejší kůň, tj. asi tak stopadesát kilometrů za den. Existovaly samozřejmě způsoby využívající přímou viditelnost (ohně, semafory), ale ty podléhaly omezením terénu a počasí. Zvuk kostelních zvonů se nesl daleko, ale ty byly zase téměř nepoužitelné k posílání dlouhých nebo složitých zpráv. Nolletův experiment ukázal velké možnosti, ale ještě nějakou dobu trvalo, než se objevila technologie, která je dokázala využít. A v mezičase bratři Claude a Rene Chappeové vyvinuli... no, signálky!


Bratři Chappeové vytvořili číselný kód (dvě nebo tři čísla na slovo) a znázornili tato čísla vizuálně pomocí dřevěných desek z jedné strany bílých a z druhé černých, ovládaných pomocí ručně poháněného mechanismu, který je překlápěl a zobrazené číslo zvětšoval nebo zmenšoval. Zprávy byly čitelné ze vzdálenosti mnoha kilometrů, zejména pokud příjemce použil dalekohled. O něco později hodinář Abraham-Lous Breguet vynalezl systém táhel k ovládání mnohem větších desek upevněných na střechu věže a obsluhovaných zevnitř jedním nebo více operátory. Přijde vám to povědomé?


V roce 1797 Encyclopedia Britannica píše, že hlavní města vzdálených národů by mohla být propojena řetězci takových věží a navrhuje otevřít tuto síť platícím zákazníkům. Do roku 1840 stojí v Evropě téměř tisíc věží tohoto mechanického telegrafu. Nedlouho poté sestrojil Samuel Morse funkční elektrický telegraf. Nebyl první, kdo se o to pokusil, ale vytvořil Morseovu abecedu sestávající z čárek a teček, která se používá dodnes. Nezávisle na něm totéž dokázala evropská dvojice Cooke a Wheatstone. Úřady i veřejnost byly zprvu skeptické, ale několik dramatických ukázek, jako například dálkové oznámení volebních výsledků, oznámení o narození syna královny Viktorie Alfréda (takže Timesy mohly zprávu otisknout už po čtyřiceti minutách) a zaslání popisu, díky kterému se policii podařilo zatknout prchajícího vraha – brzy přesvědčily většinu pochybovačů.


Položení transatlantického telegrafního kabelu v roce 1858 bylo důvodem k celosvětové oslavě (a také k napsání celé hromady mizerné poezie, za jakou by se nemusel stydět ani fíglovský válečný básník v bojovém módu). V roce 1875 spojovaly kabely už nejen Evropu a Ameriku, ale i Indii, Čínu, Japonsko, Jižní Ameriku a dokonce i Austrálii. První, kdo začal telegrafii využívat skutečně masově, byli obchodníci – jelikož obyčejní lidé si to zřídka mohli dovolit – ale jak se cena snižovala a popularita rostla, netrvalo dlouho a 20000 měst a vesnic bylo, ano, online.


A takové množství telegrafních ústředen znamenalo desetitisíce operátorů, kteří tvořili svět a společnost sami pro sebe. Protože nejdůležitější věci při obsluze telegrafu byla rychlost odeslání zprávy a protože ženy v tomhle druhu ruční práce vynikaly, staly se telegrafní společnosti rychle rovnou šancí pro muže i ženy. A protože operátoři poznali jeden druhého podle stylu svých morseovek (stejně jedinečných jako jejich vlastní hlasy), zrodila se nová éra online lásek a milostných dopisů. Každý operátor měl také dvojmístný „podpis“ dle svých iniciál – ačkoli operátoři se často stali blízkými přáteli aniž vůbec znali pohlaví toho druhého. Samozřejmě stejně jako dnes se mnohé takové lásky rozpadly v okamžiku, kdy se dotyčné hrdličky poprvé viděly na vlastní oči. Vznikla dokonce i populární kniha – Láska po drátě: romance z čárek a teček od Elly Cheever Thayer, 1879 – která se onlinovými námluvami zabývala.


V jiném slavném případě se telegrafistovi na armádní základně v Arizoně nepodařilo získat propustku aby mohl jít na svou vlastní svatbu v Kalifornii, takže pozval svou snoubenku do tábora a nechali se oddat farářem, který byl 650 mil daleko. Manažer Kalifornských a Arizonských linek zařídil, aby byly dráty volné a svatba mohla proběhnout hladce, a pozval všechny operátory, aby se jí „účastnili“. V ten správný čas si dvojice vyťukala své „ano“ v morseově kódu. Celé roky po svatbě ženicha oslovovali úplně cizí lidé, ze kterých se později vyklubali operátoři, kteří byli na jeho svatbě.


Někteří operátoři cíleně pozměnili kód o jedno, dvě čísla, aby nikdo jiný nedokázal jejich zprávám porozumět, a někteří machři dokonce dokázali zabrat linku sami pro sebe. Když na to jejich zaměstnavatelé přišli, převeleli je za trest do jiné ústředny.


Po pracovní době se operátoři scházeli na chatech. Dle dobového popisu si vyprávěli příběhy, vyměňovali názory a smáli se stejně jako hosté v klubu. Jednoho z takových popracovních setkání se účastnily stovky operátorů v 33 ústřednách podlél 700 mil dlouhého kabelu. Některé z těch „příběhů putujících po drátech“ přetiskly noviny, ale například vynálezce Thomas Edison poznamenal, že většina nikdy publikována nebyla z důvodu své vulgarity a sexuální povahy. Že se ale časy změnily, co? Operátoři kteří se nudili hráli online dámu. I takzvaný moderní fenomén společensky neobratného „počítačového šílence“ má kořeny v této době: telegrafisté na vzdálených stanovištích často raději chatovali online než aby se bavili s místními.


S příchodem dvacátého století a vynálezem telefonu zlatá éra telegrafie skončila, ale přesto dala vzniknout vzorcům globálního obchodu a společenského života, které jsou součástí našich životů i po více než sto letech.


Autor: Autor: Annie Mac
Zdroj: The Victorian Internet, Tom Standage
Překlad do češtiny: Aleš „Sordid“ Balcar

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>