Domů

OSUDOVÁ aneb JE VŠECHNO, JAK MÁ BÝT? (ročník 2011)

Smrť nikdy nepřemýšlel o tom, jestli má svoji práci rád, byla to prostě práce – práce, kterou bylo třeba udělat. Zeměplocha konec konců není nafukovací a pak je tu také onen svět. Svět, do kterého smrtelníkům zatím ještě nic není, ale o kterém tak rádi hloubají - jako by na jeho prozkoumání neměli celou věčnost.
Každopádně byly chvíle, kdy v něm jeho povinnosti vzbuzovaly jisté emoce. Jednou z nich byla lítost. Dnes konkrétně litoval sám sebe, že mu v Ank-Morporku přibude hodně práce, protože jednomu z nejnadanějších místních lékařů se nemilosrdně krátil čas. A Smrť byl vyloženě naštvaný. Doktoru Majerovi bylo něco málo přes padesát, byl plný síly a byl to skvělý doktor, který byl se skalpelem skoro tak obratný, jako byl neobratný ve světě slov a citů.
Smrť se otráveně loudal za tím hňupem, který se ho chystal vyloupit a zabít, jen aby pak zjistil, že tak učinil úplně zbytečně, protože v jeho domě stejně nic hodnotného nenalezne. Tak tomu alespoň chtěl Osud, ze kterého se stával čím dál tím protivnější a škodolibější starý dědek a na kterého měl Smrť čím dál tím větší pifku. Proč si vymýšlí úplně zbytečně takovéhle zápletky a nebere ohledy na nikoho a na nic? Například na to, že Smrť tady dře už celá staletí a taky někdy potřebuje dovolenou a tu si nejlépe vychutná, když bude doktor Majer naživu.
Budoucí vrah se zastavil a podíval se na hodinky. JSOU KRADENÉ, zašeptal Smrť jednomu ze členů Hlídky, který se opodál ládoval jakousi uzenkou. Strážný přimhouřil oči a chvíli si onoho pobudu prohlížel, jakmile však odvrátil zrak od uzenky, kterou mu ruka automatickým pohybem strkala do úst, zakousl se do něčeho, co do ní rozhodně nepatřilo a rozeběhl se k jednomu z temných průjezdů, kde začal zvracet. Tak tohle nevyšlo.
Nicméně stráže v těchto dnech ve Stínově posílily, protože se tu množila přepadení bezbranných stařenek. Jedna taková shrbená paní se právě s velikou taškou belhala jednou z bočních uliček. Pozorný kolemjdoucí by si možná všiml toho, jak nápadně velké má stařenka boty a uvědomil by si, že když se narovná, bude opravdu urostlá a kdyby pouliční svítilny vrhaly lepší světlo, postřehl by i to, jak má zarostlou bradu… Ovšem pozorný zloděj přemýšlí jinak, pozorně sleduje pouze velikost tašky, kterou chce ukrást a odhaduje její možný obsah.
Smrť narafičil skorovrahovi přes cestu tlustou větev a k jeho potěšení o ni ten ničema zakopl, roztrhl si kalhoty, odřel si koleno a vztekle a hlasitě vyjmenoval různé části těla, které Smrť neměl, a tak ho nijak nepřivedly do rozpaků. Nicméně cíl byl splněn. Stařenku, kterou by ten lump jinak minul, takto potkal na křižovatce a poté, co stará paní ještě provokativně potřásla taškou, ze které vypadla cinkající mince, upustil pro dnešní noc od svého loupeživého plánu a vrhl se po snadnější kořisti.
Ve vězení si pak marně snažil srovnat ve své třeštící hlavě sled událostí oné chvíle, ale nedařilo se mu to. Přepadl stařenku a ve chvíli, kdy se s velkou bolestí sbíral z chodníku, byla tu již jen její taška, o kus dál ležel její plášť a on měl svázaná zápěstí a namísto, aby se snažil utéct před strážníkem, utíkal se k němu o pomoc před tím největším psem, jakého kdy viděl a byl celý vděčný, když za ním konečně zapadla vrata vězení a on se ocitl v bezpečí – tedy na druhé straně mříží, než byl ten pes. Postavu, které by se měl bát více a která stála v černé kápi poblíž onoho psa, neviděl. Smrť ho spokojeně doprovodil až sem, potěšený svou vynalézavostí. Ta jako by mu vrátila mladický elán a on se rázným krokem vydal k domu doktora Majera, jen tak pro kontrolu.
Byl vzdálen ještě několik bloků, když se ozval výbuch - okolní domy se otřásly, z oken se začalo sypat sklo a zadní část toho, co bývalo doktorovým domem se změnila v hromadu sutin. Smrť se zastavil v němém úžasu a pokusil si vzpomenout na některé ty části těla, které předtím vyjmenovával onen lump, když si odřel koleno. Z jeho úst to ale všechno znělo tak nějak dutě a nepřineslo mu to žádnou úlevu.
„Hej, slyšíte mě?“ vytrhla ho z úvah jakási duše bez těla. Doktor Majer.
Smrť si povzdychl a přikývl.
„Tak mi pojďte pomoc,“ pobízel ho doktor. „Tam dole můžou být zranění a ti lidé okolo jsou všichni v šoku, mluvím na ně a nikdo z nich mě nevnímá.“
BYL U VÁS DOMA NĚKDO? zeptal se Smrť.
„Co? Nebyl. Tak dělejte,“ pobízel ho doktor.
MYSLÍM, ŽE TU ŽÁDNÍ ZRANĚNÍ NEJSOU, odpověděl Smrť. JEN JEDEN MRTVÝ. POJĎTE, PŮJDEME, JSTE TROCHU V ŠOKU, ALE BRZY SI ZVYKNETE. A JÁ TAKY. PROSTĚ SI UDĚLÁM DOVOLENOU V ANK-MORPORKU.
Ti dva se pomalu vydali na onen svět. Chvíli každý z nich mluvil o něčem jiném a zabralo trochu času, než se pochopili, ale doktor byl inteligentní člověk a brzy uhodl, která bije.
Smrtí doktora Majera ale příběh nekončí. Přestože žil jen o devatenáct minut déle, než by tomu bylo v případě, že by zemřel rukou vraha a nikoliv rukou vlastní, ovlivnil ten krátký čas, který člověk jindy nečinně pronadává na zastávce dostavníku, život řady lidí. Nejvíce ze všech pak život paní Všetečkové, kterou těžce poranily střepiny z rozbitého okna, pod kterým měla postel. Smrť se pro místní drbnu musel vrátit ještě téže noci, protože v okolí bohužel nebyl jiný šikovný doktor.
Kdyby Smrť nezasáhl do běhu věcí, z lupiče, který nyní seděl v chládku, by teď byl vrah a paní Všetečková by žila. Druhého dne večer by ji přepadla skupina zlodějů, na které měla Hlídka už několik týdnů spadeno a ona, která bezpečně věděla o všem, co se kde šustne, by je identifikovala. Takhle ale Hlídka polevila, protože jednoho výtržníka už měla v base a zloději, kteří se to dozvěděli od jeho hořekující matičky, vyrazili do ulic rozjařenější a značně posilnění alkoholem. A tak nezůstalo jen u přepadení. V ten den byla ohrožena pověst ne jedné, ale hned pěti panen, které se ve Stínově ještě vyskytovaly. Naštěstí pro ty zbylé čtyři, ovládala ta první jakési bojové umění, a tak jeden ze čtyř zlodějíčků musel vyrazit hledat s rozbitou čelistí doktora do nějaké jiné čtvrti. Druhý prozvracel noc v pangejtu a zbylí dva se uchýlili k placeným službám místních švadlen. O devět měsíců později se jedné z nich narodila dcera Emilka.
Smrť pozoroval řetězec událostí, které svým počínáním spustil a začínala mu z toho třeštit lebka. Přemýšlel nad tím vším ještě o dvacet let později, kdy si Emilka vzala jednoho místního ševce. Byl si dost jistý, že by onen hoch byl mnohem šťastnější s Aničkou od vedle, se kterou si hrál už jako kluk. Na Emilce bylo něžné jen její jméno, jinak to byla mazaná potvora a když si pro ni Smrť o dva roky později šel, pocítil jistou úlevu. Jen mu bylo trochu líto toho chudáka ševce, který ji zabil – v sebeobraně – poté, co se ona pokusila zabít jeho. Švec si nakonec vzal Aničku od vedle a Smrť dumal, zda tím už celý řetězec událostí končí.
Smrť neměl Osud moc rád a vlastně se spolu nikdy pořádně nebavili, ale tu noc po Aniččině svatbě za ním zašel, opojen, když už ne alkoholem, tak alespoň onou atmosférou a radostným očekáváním do budoucna. I on měl nadějné vyhlídky, doufal, že jeho noční můra konečně skončila a všechno je jak má být.
„Všechno je jak má být?“ Osud se nad tou úvahou srdečně rozesmál. „Od kdy se věci na Zeměploše dějí, protože mají? Je tolik věcí, které jsou tak, jak jsou, navzdory tomu, že by tak být neměly.“
Ozvalo se slabé zapraskání kostí – to se Smrť zamračil. VĚCI SE PŘECE DĚJÍ TAK, JAK JE PSÁNO V KNIHÁCH OSUDU, zopakoval Smrť to, co během poutí staletími slyšel od lidí snad tisíckrát.
Kdyby byl člověk, pamatoval by si pohled, kterým si ho Osud změřil, nadosmrti, takhle si ho bude pamatovat navždy.* Byl to pohled, který říkal „ty máš v té hlavě snad úplně prázdno“. Nebyl to ten pohled, kteří lajdáci znají od zkoušek - pohled, kdy učitel prokoukne to jejich blafování, ale spíš pohled hlubokého zklamání nad někým, od koho se samo sebou očekává správná odpověď a on místo toho v lepším případě mlčí. Smrť věděl, že pokud se do téhle chvíle bavili jako rovný s rovným, od teď je nebude dělit jen neporozumění, ale i osudné opovržení.
„Já jsem jen úředník, který ti píše harmonogram,“ zavrtěl Osud hlavou. „A knihy Osudu? To je jen můj koníček. Lidi nedělají to, co jim já předepisuji, já píšu to, co dělají oni. Zajímají mě ty drobné výhybky, které navždy dokáží změnit lidské dějiny. Copak jsi nečetl Úmrtní manuál, kapitolu deset, oddíl 5b – pomocné síly ve věcech posledních?“
Smrť, který příručky nikdy moc nestudoval, pokrčil rameny. PROŠEL JSEM JEN TU ČÁST O PŘEVOZNÍKOVI, ALE TO UŽ JE DOBRÝCH DVĚSTĚ LET.
Osud, který byl vyloženě úřední typ, se kousl do jazyku a rozhodl se nijak nekomentovat to, že převozníkovi stovky let procházelo vybírání poplatků, na které neměl podle příručky právo. Přes řeku se už stejně dvě staletí klenul most a převozník byl degradován na pouhého údržbáře. Namísto toho vytáhl ze stolu svou vlastní kopii manuálu a podal ji Smrťovi: „Všechno důležité je tam zatrženo červeně.“
Smrť se ten večer začetl do věcí, které měl už dávno znát a nad ránem vyrazil do ulic s pocitem značné úlevy. Konec konců neudělal tehdy před více než dvacet lety nic jiného než to, co lidé beztak dělají, co je plocha plochou – házejí si klacky pod nohy a mnohdy při tom nepřemýšlejí nad tím, že jeden takto hozený klacek může navždy vychýlit celé dějiny.
Z tisíce variant, které mohou mít lidské osudy, nakonec nějak zvítězí jen jediná. Tak jako vodu v potoce ji směrují sem a tam kamení a klacky. Jistý je jen ten, který čeká na konci. A největší otázkou nadále zůstává, kam vás potom odvede. Ať už to bude kamkoliv, vězte, že postupuje podle příručky. A pokud se vám zdá, že na vás má Osud spadeno, máte pravdu. Zajímají ho všechny lidské příběhy. Když skončí, zapíše je, zaeviduje a uloží do své rozsáhlé knihovny. Ty opravdu výjimečné pak dává do zvláštní sekce.


* Přestože povídka vychází z předpokladu posmrtné existence lidských duší, bere se v úvahu to, že není zcela jasné, kam Smrť zemřelé uvádí. Jejich paměť může samým blahem či hrůzou utrpět a nebo se spojit s pamětí kolektivní, což by mohlo hlavně individualisticky založeným jedincům způsobit v mysli takový guláš, že by jim příliš nepomohlo ani to, kdyby věděli, kde jim hlava leží.




Autor: Markéta Tovarová

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>