Domů

HRABĚNKA Z KOZÍHO CHLÍVKU (ročník 2011)

Sir Samuel Elánius by byl ochoten zaplatit nemalou částku ze Sibylina majetku, aby viděl lorda Vetinariho překvapeného. Když se neochotně loudal k patricijovi na jedno z neoblíbených slyšení, netušil, že se jedno takové překvapení zrovna belhá k paláci.
Antoaneta da Quirm byla postarší dáma, která byla vždy přesvědčená o tom, že si zaslouží patřit do lepší společnosti. Nic na tom nezměnila ani okolnost, že se narodila v malé chaloupce o dvou místnostech a ještě menším dvorku, kde bylo místo jen pro prasečí chlívek a pár hus. Měla vzor, který to dokázal a tím byla její spolužačka z dívčí školy. Roky spolu seděly v lavici a pak, když povyrostly jak ony, tak jejich vlasy a vnady, na které byla Antoaneta vždy tak pyšná, ztratila její spolužačka Marie – toho času (velmi krásná) vychovatelka - střevíček před domem jednoho z nejzámožnějších hrabat v Quirmu. Muž, který ho zvedl a nazul zpět na její nožku, byl shodou okolností jediný syn* a dědic onoho hraběte. Byla z toho láska na první pohled. Tlustému šilhavému mládenci ukápla blahem slina na břicho, když se mu podařilo přimět obě své oči, aby najednou pozorovaly krasavici, která stála před ním. Marie se na něho narozdíl od těch bohatých frflen, které ho od sebe odháněly, usmívala. A on příliš neřešil to, zda se usmívá na jeho osobu a oceňuje to, že jí jeho ruce nazouvají střevíc nebo zda se usmívají na tu pohádkovou sumu, kterou by měla na dosah, kdyby do jeho rukou vložila namísto botky sebe sama. A byla svatba. Chudá dívka přišla k bohatství a nehezký mládenec měl šanci, že na jeho děti budou spolužáci ve škole skládat rýmy s úplně jiným obsahem. I když se o žádném z jejich pěti synů nedalo říct, že by byl krásný, dívky přinejmenším neomdlévaly hrůzou, když je viděly a to byl pokrok.
Antoaneta si vzala Marii jako vzor. Ke šlechtickému titulu se sice dostala až v osmasedmdesáti, ale alespoň jej získala za zásluhy svého kdysi velmi pohledného manžela. Než ho ulovila, stálo ji to sice o několik párů obuvi více než Marii, ale ve svých dvaaosmdesáti měla pocit, že to stálo za to. A to navzdory tomu, že se jí nepodařilo provdat žádnou ze svých tří pohledných vnuček za bohaté potomky její spolužačky.
Dostat se tak daleko jako ona, potřebovalo mnohem více invence, než ztratit střevíček před prvním tlustým boháčem. První, nový střevíc, se pokusila ztratit před kočárem jednoho zachovalého, zámožného vdovce. Myslela si, že se dívá na ni a že dá zastavit kočár. Bohužel se díval na ceduli s nápisem „Lahůdkářství“, která byla pár metrů za ní a než kočár zastavil, přišla o zcela novou botu. Měla tehdy málo peněz, a tak musela jít na schůzku se ševcem, ale alespoň tak vyřešila svůj problém. Snažila se pak vždycky našetřit na to, aby si mohla koupit dvoje stejné boty najednou. (Zhrzený švec jí je odmítl dělat po třech. Ono bylo stejně ve chvílích náhlé inspirace těžké soustředit se ještě na to, aby ztratila tu pravou botu – pravou botou mohla být samozřejmě ta levá, pokud by měla levé dvě.) Mnohdy střevíc po neúspěšném pokusu mohla opět nazout a odejít, aniž by někoho napadlo, že nehledá jen ztracenou obuv ale i dosud nenalezené štěstí. O pár bot samozřejmě přišla – jednu jí déšť odplavil do kanálu, jinou jí odneslo hravé štěně a pak tu byl celý pár, který ztratila, když se přihlásila jako dobrovolník k vyzkoušení létajícího stroje. To už měla stejně našetřeno na nové a její lov tím skončil. Vynálezce, ač prozíravě zkoušel stroj nad řekou, věřil svému výtvoru natolik, že si nezjistil, zda jeho dobrovolnice umí plavat, ale to, jak ji pak dostával na břeh, bylo pro oba natolik příjemnou zkušeností, že o dvě hodiny později již byl na cestě malý Leonardo. Hodné a bezproblémové dítě, tedy alespoň od doby, kdy pochopil, že opravdu nesmí dělat žádné pokusy na své mladší sestře Evgenii. Snad žádný chlapec nikdy tolik nemiloval svého otce (a jeho dílnu) a málokterý syn to dotáhl tak daleko, aby měl adresu v paláci ankh-morporského patricije. (Všechny ty kuchaře, podkoní a další sluhy, kterým tam občas pošťák přinesl dopis, protože měnili levná ubytovací zařízení stejně často jako prádlo – samozřejmě ne své, ale patricijovo – nepočítala.) Její Leonardo byl někdo. Ačkoliv bylo velmi podezřelé, že o něm nikdo ze všech těch sloužících, kterých se na něj dotazovala, nevěděl.
Antoaneta byla ale již celé čtyři roky šlechtična. Mělo to něco společného s tím, že její manžel vynalezl jakési složité zařízení na čištění vody, které sice původně vůbec nefungovalo, ale po malé konzultaci s Leonardem posloužilo k získání té nejlepší pálenky v celém Quirmu. A mezi místní honorací byli fajnšmekři, kteří to dokázali ocenit. Závistivé jazyky jí sice po udělení titulu začaly přezdívat „hraběnka z kozího chlívku“, navzdory tomu, že za jejích mladých let obývalo chlívek mnohem častěji prase než koza, ale k Antoanetinu sluchu se tento posměšek nikdy nedostal. A tak si svůj titul užívala. A když už byla jednou šlechtična a o jejím synu v patricijově paláci nikdo nevěděl, začala se pomalu belhat po schodech přímo k Vetinariho pracovně.** Ve svém stavu si s ním může promluvit jako rovná s rovným. Dovolí-li jí tedy její bolavá kolena, aby se před ním narovnala. Měl-li by totiž někdo nezúčastněný popsat její stav, asi by nezačal u titulu, ale okomentoval by její špatné nohy a hned pak mohutný těžký kožich, kterým je zatěžovala zbytečnými kily navíc. Další kila s sebou vlekla v objemné tašce, protože její šetrný manžel měl za to, že výdělky z pálenky raději rozdělí mezi potomky své dcery Evgenie, než aby jimi plýtval na takové nesmysly jako byl osobní sluha, asistující jeho manželce při výletech za četnými starými přítelkyněmi a příbuznými.
Samuel Elánius se už už chystal vstoupit do Vetinariho pracovny, když jeho pozornost upoutalo funění, šoupání nohou a podivný táhlý zvuk. Stařenka, která dolezla k pracovně, se na něho povýšeně podívala (navzdory tomu, že byla o dvě hlavy menší) a pravila: „Dovolíte mladíku?“ Elánius odolal potřebě otočit se. Věděl, že za ním není nic jiného než stěna a pak by si za nic na světě nenechal ujít těch pár vteřin překvapení, které se mihlo v patricijově tváři, když stařenka napochodovala kolem jeho sekretáře přímo k němu, vrazila mu do rukou těžkou tašku a pravila bez dalšího vysvětlení: „Potřebuju tohle opravit.“ Než za ní Važuzel zavřel dveře, slyšel Elánius ještě: „Takže kde je můj Leonardík?“
Po několika minutách stařenka místnost se spokojeným úsměvem opouštěla, ale ještě ve dveřích se otočila a řekla: „A ať taky vymyslí něco, abych mohla líp chodit, však jsem si ty kolena zničila i kvůli němu, věřil byste, že když jsem ho čekala, přibrala jsem třicet kilo?“
Elánius měl předka zvaného Kamenná tvář a v duchu prosil svůj obličej, aby na něj pamatoval i on a to všemi svými rysy.
Vetinari se dokonale ovládal, ale přesto Elániovi přišlo, že původní překvapení, které na okamžik spatřil, vystřídal výraz spokojenosti. Každý má nějaké nezodpovězené otázky, v patricijově případě mezi ně patřily zejména ty, na které odpovědi nehledal. Jednou z nich bylo: „Jak vznikne něco tak pozoruhodného, jako je Leonardo da Quirm?“ Nikdy po tom nepátral, ale byl si jist, že to, co slyšel až doposud, byly jen hloupé fámy. Skutečná odpověď se právě zabydlovala v pokoji pro hosty a připadalo jí zcela zasloužené, že bude večeřet s vládcem Ankh-Morporku. I lord Vetinari se občas potřeboval pobavit.


* Což svědčí o velké soudnosti a pravdomluvnosti jeho rodičů, kteří se od první chvíle, co se synek narodil, odmítli podílet na hře o nejkrásnějším miminku na ploše. Bylo jim jasné, že se ta nejkrásnější miminka na ploše musí s něčím srovnávat, ale více takových námětů ke srovnání ploše dopřát nechtěli. Útěchou jim bylo, že jejich synek bude mít dost jiných „nej“.
** To dost vypovídá o věku Vetinariho stráží. Nebyli to už žádní mladíčci, kteří se ušklíbají nad bezmocnými stařenkami. Velitel stráží moc dobře věděl, že když se taková stařenka hluboce zamyslí, může si vzpomenout, že byla náhodou u toho, když mu jeho stejně stará matička stáhla kalhoty uprostřed ulice a naplácala mu na holou za něco, z čeho by si jeho podřízení mohli dělat legraci ještě dvacet let po jeho smrti. A Antoaneta da Quirm měla hodně známých. Kdyby se Samuel Elánius zaposlouchal pozorněji, slyšel by plíživé kroky, které Antoanetu sledují a odstraňují z cesty každého, kdo by jí chtěl zabránit v tom, aby se dostala tam, kam chce. (Nepředstavujte si ale žádnou krev, spíše rozkazy typu „čelem vzad a klusem do obchodu pro mé oblíbené doutníky“. Velitel stráží si občas uměl poradit úplně stejně jako velitel Hlídky.)

Autor: Markéta Tovarová

O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>