Domů

LADY FESTIVAL

„Jde mi o přiblížení se cechů lidem,“ vysvětloval pan Nikdy Ne Blafal.
Pan Rek Lama z firmy Vývěsní cedule všeho druhu se soustředěně zamračil.
„Takže festíval,“ zopakoval to slovo, které jeho zákazník před chvílí pronesl. „A vy jste říkal, že jste prožil v Ankh-Morporku prvních sedm let svého života, pak jste žil kdesi hodně daleko a před měsícem jste se vrátil?“ shrnul pan Lama životní osudy pana Blafala.
Pan Nikdy Ne Blafal s širokým úsměvem přikývl.
„A proč jste s tím festívalem oslovil zrovna mě?“ podíval se na něho pan Rek Lama podezřívavě a zeptal se ho tak na to, co mu nejvíce vrtalo hlavou.
„Bohužel mám obavy, že vývěsní cedule je tady vrcholem propagace,“ povzdechl si pan Blafal, „tedy když pominu vyřvávání typu zaručeně pravý klobásky z toho nejčerstvějšího masa. Vy lidi tady nevíte vůbec nic o moci letáků, širokých velkých cedulí s obrázky podél cest a malých cedulí taky s obrázky na každém místě, kam je lze umístit. A to ani nemluvím o malovaných vozech nebo vrcholu nápaditosti – o lavičkách s obrázkovými cedulemi na každém shromaždišti dostavníků.“
Pan Rek Lama na moment zauvažoval nad tím, proč před výčtem toho, co lidé považují za vrchol svých myšlenek, často pronášejí ona úvodní slůvka „a to ani nemluvím,“ ale nechtěl být rýpavý.
Nadšení pana Blafala dosahovalo vrcholu a jeho buclaté tváře se začínaly přibližovat barvě jeho košile. Tedy základní červené barvě látky jinak zdobené velkými pestrými květy.
„A od toho tady bude zcela zbrusu nový cech propagace, který splní každé vaše přání ještě dřív, než zjistíte, že ho máte,“ usmíval se pan Blafal. „A vy příteli, můžete stát u jeho zrodu. Rozjedeme to ve velkém. A aby o nás celé město vědělo, uspořádáme onen festival. Velikou slavnost, na kterou pozveme všechny ostatní cechy a nabídneme jim možnost více se sblížit s lidmi. A těm, kteří v tom budou pokulhávat, poskytneme zcela profesionální pomoc, aby učinili ten poslední krůček, kterým lidem vyjdou vstříc. Krůček na první pohled nepatrný, ale přesto významný.“
Pan Rek Lama zavrtěl hlavou. „Podívejte, je spoustu cechů, se kterými se lidé nechtějí sbližovat, myslím, že víte, o kterých mluvím a ty, se kterými se naopak sbližují rádi, o zákazníky nouzi nemají. A věřte mi, že já mám o tomhle přehled,“ naklonil se pan Lama spiklenecky ke svému zákazníkovi. „Nedávno jsem prodal svítící ceduli se stovkou skřítků a vlastním čerpacím zařízením!“
„Čerpacím zařízením?“ zopakoval pan Blafal nechápavě.
Pan Lama přikývl. „Mají takové malé olejové lampičky a když jim začne šichta, seřadí se do zástupu, běhají těmi průsvitnými písmenky jako v tunelu a mávají lampičkami o sto šest. Mají k tomu láhev s olejem a čerpadlo, kterým si ty lampičky naplňují vždycky, když jim skončí směna. Víte, oni pracují na směny a dokáží takhle svítit celý večer v jednom kuse.“
„Moc se jich ale neprodává, co?“ nadhodil pan Blafal. „Mám Ankh-Morpork celkem prochozený a na žádném obchodě či hospodě jsem tohle nezahlédl. To chce propagaci, příteli, vidíte, jak i vám může být nový cech prospěšný. Letáky do každé hospody a obchodu a nestačíte objednávat skřítky.“
„Mám pocit, že jste ještě nezašel na ta správná místa,“ kroutil pan Lama hlavou. „Nejsem na to zrovna moc hrdý, ale zrovna tyhle cedule mě v podstatě živí. Ovšem, jak vám říkám, některé cechy raději zůstávají stranou. Oni si je zákazníci i tak najdou, všechno proběhne hezky nenápadně a jejich polovičky, které o jistých věcech ani slyšet nechtějí, o nich také neuslyší.“
„Jsou místa, kde se s tím takové tajnosti nedělají,“ namítl pan Blafal. „Třeba takové Las Gemas – král cedulí i zábavy. Ovšem tenhle váš vynález se skřítky tam nepoužívají. V okolí se tam těží prskací kuličky a místní propagátoři jsou opravdovými mistry v jejich zpracování. Ostatně, pojďte se mnou na dvůr.“
Oba pánové vyšli na dvůr za obchodem pana Lamy a pan Blafal vyndal malého slona, vyřezaného z prskací kuličky a praštil jím o zem, dostatečně daleko od sebe. Druhou rukou zachytil pana Lamu, který se chtěl vydat na úprk, když se na dvorku objevil dvoumetrový modře svítící slon, který se vzápětí rozplynul v dusivém hustém dýmu.
„Tak takto se v Gemas prezentují cechy pro pány,“ mrkl na užaslého Lamu. „Tohle je poutač mého oblíbeného karetního klubu U jednoho ze slonů.“
„Je v Gemas hodně klubů pro pány?“ zeptal se Rek Lama, který začal mít podezření, že si pan Blafal pod tímto označením představuje něco úplně jiného než on.
„No jéje,“ vypískl Nikdy Ne Blafal. „Je to tam samá herna a hraje se v nich všechno, na co si lze vzpomenout. Karty, Koňský Kdo stih? nebo třeba Tvore, nezlob se! Přijímají se tam sázky na závody všeho, co má nohy, počínaje od pavouků, konče koňmi. A jsou tam dokonce místa, kde tančí Whahajské tanečnice v sukýnkách nad kolena.“
„V sukýnkách nad kolena,“ zamrmlal pan Lama.
Pan Blafal rozhodil pažemi: „A teď si představte – festival začíná. Ulicemi pochoduje průvod složený z jednotlivých cechů. V čele každého z nich jde jejich představený. Za ním jede na propagačním voze vybraná skupina členů cechu a předvádí to, co je pro daný cech typické. Pivo teče proudem a lidé si kupují zaručeně pravé klobásky v housce, cechy řemeslníků a umělců nebo jak tomu říkáte, prodávají na náměstí své výrobky, na pódiu hraje hudba a vrcholem všeho je soutěž o nejkrásnější dívku Ankh-Morporku – Lady festival. A samozřejmě v čele celého průvodu jde cech propagace s cedulemi všeho druhu a vzduchem létají modří sloni a propagační letáky. Objednávky od drobných obchodníků se jen pohrnou a to nemluvím o zakázkách pro všechny ostatní cechy ve městě.“
Pan Rek Lama se zamyšleně podrbal po pleši. „Nu, peněz není nikdy dost,“ konstatoval. „Možná, že kdybychom z toho vynechali cech vrahů a zlodějů, tak by to šlo.“
„Vy tady máte cech vrahů?“ vyvalil pan Blafal oči.
Rek Lama byl ale myšlenkami jinde. „Trochu mi dělá starosti to občerstvení, kdyby se něco zvrtlo, jídlo je to jediné, co lidi upokojí. Chtělo by to, aby v tom, co si lidé koupí, bylo opravdu to, co se říká, že tam je.“

V praxi to všechno ale vypadalo zcela jinak. Cechy nechtěly ani slyšet o tom, že by se takové potrhlé akce účastnily, snad až na ty veselejší, jakým byl třeba cech šašků a kašparů, cech kejklířů a zaklínačů či cech hráčů. Když se rozhodl zúčastnit i cech švadlen a šiček, přidal se z neznámého důvodu i cech řemeslníků a jen Nikdy Ne Blafal v tom viděl zcela jasnou souvislost. Cech hudebníků souhlasil okamžitě jen proto, že měl za to, že se jedná o běžnou zakázku, za kterou mu někdo zaplatí, a po vyjasnění tohoto nedorozumění milostivě svolil, že o účasti bude možná uvažovat, pokud mu bude v průvodu přiděleno logické první místo a největší cedule ze všech.
Cech zlodějů se účastnit chtěl a hodlal se účastnit oficiálně či neoficiálně. Jeho představený se postaral o jistý článek v Kometě, kde se hojně používala slova jako diskriminace, upírání rovných příležitostí, odvolat, úřad, zvažovat a žaloba, načež mu byla účast povolena.
Když již bylo jasné, že se oné „nedůstojné taškařice“ zúčastní většina hlavních cechů, rozhodl se akce účastnit i ten, kdo ji takto označil – představený cechu právníků a následně i cech vrahů. Ostatní, doposud váhající cechy, rychle následovaly a jediným, kdo se nakonec s ohledem na mravní výchovu mládeže účastnit neměl, byl cech striptérek.
Dalším problémem bylo vymyslet řazení průvodu. Na samý konec měly přijít cechy nejnevábnější, o jejichž společnost nikdo nestál - cech balzamovačů, cech žebráků a cech instalatérů a žumponorů, i když o pořadí posledních dvou se vedly spory. I společnosti cechu kejklířů a zaklínačů se lidé poměrně bránili, ale ten byl nakonec umístěn mezi cech šašků a zástupce Neviditelné univerzity, která se na akci coby údajná nejdůležitější instituce ve městě vnutila. Následovat je měl cech duchovních, kněží a okultních zprostředkovatelů a cech alchymistů.
Seriózní cechy – tedy cech právníků a obchodníků umístili pořadatelé na začátek, tedy hned po cechu hudebníků, následovat měl cech vrahů a pak ona nebezpečná skupina všech možných kejklířů. Předěl mezi nevábným ohonem průvodu tvořili rytci a tiskaři, zloději, šičky a několik členů hlídky, jejímuž kapitánovi akce dělala skoro stejné starosti jako dvěma hlavním a jediným členům cechu propagace, který se nakonec spokojil s tím, že se zařadí na poměrně bezpečné místo mezi alchymisty a rytce, vzhledem k tomu, že se každý cech ve městě cítil důležitější a tradičnější nežli oni, a tudíž si dělal nárok na lepší pořadí.

Organizátoři měli zkrátka plné ruce práce, ať už s teoretickou přípravou na festival, výrobou a výzdobou vlastního propagačního vozu nebo ikonografováním krásek i nekrásek na vrchol festivalu – volbu Lady festival. (Bylo z toho plno dohadů. Proč by měla mít ona Lady nějaké požadované míry? Už jste snad viděli trpaslici, která měří víc než 1,20 m? Chcete se snad otevřeně hlásit k druhismu? Tak proč by ona dáma měla být nutně člověkem? A proč by nemohla mít vousy? No, tak vidíte, že to jde! A ještě trváme na tom, aby byl trpaslík i v porotě!) Dohlédnout bylo samozřejmě zapotřebí také na pódium, na kterém se ona sláva měla odehrát. A na občerstvení. Po oné soutěži se měl totiž konat ještě raut pro představitele cechů a další významné osobnosti.
„Pan Kolík opravdu nepřipadá v úvahu,“ vrtěl hlavou Rek Lama.
„Mně to docela chutná,“ odporoval hladový Nikdy Ne Blafal, když jim pan Kolík v poledne opět přinesl nějaký ten pirožek, aby se jim lépe pracovalo.
„A co tady ten Cater Ing.?“ nadhodil pan Lama. „Má dokonce ikonografie jídla, které dodával i na šlechtické bály!“
Pan Blafal přelétl očima jen ten sloupeček, ve kterém byly ceny a rozhodně nesouhlasil. Po chvilce dohadování pan Lama nakonec rezignovaně pokrčil rameny. „Ale jestli to zvorá, tak tě picnu!“ Už si vzájemně tykali. „Ale musíme zvlášť objednat ještě ty krysí špízy a nějaký slušný kamení. Dej pozor, aby to bylo na opačný straně místnosti, pro jistotu.“

Trpaslíci, kteří měřili více než 1,20 m, samozřejmě existovali, a to v počtu nejméně jednoho kusu. Ten ovšem neměl nic společného se soutěží, protože nebyl ženského pohlaví, a tak ho dohady o předepsaných mírách příliš nezajímaly. Mnohem víc ho zajímalo, co je zač hlavní organizátor festivalu a kde se tady vzal. Tím trpaslíkem nebyl samozřejmě nikdo jiný, než kapitán Karotka, který jednoho krásného dne vešel do Rek Lamova obchodu v doprovodu krásného velkého psa. Hned ve dveřích potvrdil, že je zcela nadprůměrným trpaslíkem a praštil se o futro do hlavy.
Panu Lamovy se trochu podlomila kolena a raději se posadil. Každý, kdo dodává výrobky v první řadě na Stínov, bývá za přítomnosti schopnější poloviny hlídky… no dobře, tak schopnější desetiny hlídky skoro tak nervózní, jako při účetní kontrole.
„Pan Nikdy Ne Blafal?“ podíval se Karotka na představeného cechu propagace.
„Osobně,“ usmál se zeširoka Blafal, který strávil část života také v Lancre a osobně potkal ponejvíc takové strážce pořádku jako je Oggovic Jeník. „To je ale hezký pejsek,“ natáhl ruku k Angue, ale ta zavrčela a on náhle zapochyboval, zda by tenhle pokus o spřátelení přežilo všech pět jeho prstů a ruku pro jistotu zase stáhl.
„Váš otec byl Pořád Blafal a dědeček Vjednomkuse Blafal?“ ujišťoval se Karotka.
„Tak, tak,“ přikývl Blafal, stále ještě zcela nad věcí. „Dědeček působil jako mluvčí tehdejšího patricije a otec zase jako profesor na Neviditelné univerzitě, a tak byli na svá vypovídající jména hrdí. Matka ale byla členkou Kladoslovního hnutí, a tak odmítla v této rodinné tradici pokračovat.“
„Kladoslovního?“ zopakoval Karotka onen výraz.
„Kladné mluvení,“ vysvětloval Blafal, „znáte to – řeknete tisíckrát jsem zdravý a každá nemoc před vámi uteče.“
Karotka nadzdvihl obočí. Blafal si povzdychl. „Matka zemřela po dlouhé těžké nemoci a její poslední slova byla neumřu, dožiju se stovky. Stačila to ten den říct šest set padesátkrát. A nebylo jí chudince ani čtyřicet.“
„Vaše rodina pochází tedy z Ankh-Morporku?“ ujišťoval se Karotka. „Proč jste odtud odešli?“
„Kvůli matčinu zdraví,“ odpověděl hbitě Blafal. Byla to taky pravda. Nebylo potřeba vysvětlovat nic o jisté nehodě, kterou bylo potřeba ututlat. Zmizela při ní nadobro jistá mladá dáma, která byla milenkou jeho otce. Mágovi se přeci nemůže stát, aby ho manželka přistihla v ložnici s cizí ženou. A tak ho nachytala, jak honí po koberci dlouhou zelenou ještěrku. Pan Pořád Blafal se svým kolegům dostatečně navytahoval se svým mladým objevem a obával se, i když možná trochu neoprávněně, že by to někdo z nich mohl udržet v paměti a mohlo by na něho padnout podezření. A tak rodina opustila město, spolu s novým rodinným mazlíčkem.
„A bydleli jste?“
„V Lancre,“ odpověděl Blafal.
„A co Las Gemas?“ ozvala se ze židle zcela nežádoucí nápověda.
„V dospělosti jsem trochu cestoval,“ mávl Blafal rychle rukou. „Überwald, Klač, Gemas, znáte to, ale Lancre zůstane vždy mým druhým domovem.“
Karotka zaklapl zápisník, do kterého si psal poznámky. „Děkuji vám, takže hodně zdaru s festivalem,“ řekl a odporoučel se ze dveří. Futru se vyhnul možná i díky tomu, že ho onen velký pes zatahal ve vhodnou chvíli za rukáv.
Kapitán Karotka ale nebyl Jeník a nebylo radno ho podceňovat. Z obchodu zamířil rovnou k signalizační věži.

„Představený cechu propagace,“ brblal o dva dny později v Elániově kanceláři. „Je nejmladší a nejneschopnější ze čtyř synů – mimochodem jeho bratři se jmenují Zásadně Ne Blafal, Absolutně Ne Blafal a Vůbec Ne Blafal – a pracoval v Lancre jako čeledín. Jeho bratři to aspoň dotáhli na strážce majáku, strážce baráku a strážce padáků, ať už je to cokoliv. Každopádně posléze pracoval jako dělník v manufaktuře u Las Gemas, kde se obrábějí prskací kuličky a odešel odtamtud zrovna ve chvíli, kdy byla ukradená zásilka tohoto vzácného zboží. Angua ho včera sledovala. Bydlí v tom nejzaplivanějším hostinci na kraji Stínova. Představený cechu propagace, pff. Jediné, co má, je starý oprýskaný kufr a dokonce se pravidelně stravuje u Kolíka. Ten chlap se mi nezdá. Navrhuji řádný výslech a prohlídku jeho věcí!“
Elánius zavrtěl hlavou. „Ta slavnost je už zítra. Nemá cenu vyvolávat paniku a nechceme ho zbytečně polekat, že? Takže ho nechte jen na každém kroku sledovat.“

Cechy pochodovaly městem. V čele průvodu šlo dvanáct adeptek na Lady festival, které ze svého sporého oděvu tu a tam vylovily prskací kuličku a na chvíli tak zmizely za kouřovou stěnou dusivého dýmu, který zbyl z modrých slonů.
„Modří sloni,“ mrmlal si chrchlající Karotka, který s Noby Nóblhóchem šel po straně přední části průvodu a dohlížel na pořádek. „Z manufaktury zmizela zásilka modrých slonů a červených draků!“
Karotka nebyl ovšem jediným, koho štiplavý dým dusil a zejména hráči na dechové nástroje měli velké problémy držet krok a rytmus. Postupně se stáhnuli do zadní sekce cechu hudebníků a někteří z nich se namísto hraní dali do řeči s právníky, nedá-li se tato umělecká újma nějak právně stíhat.
Diváci se ovšem ošizení necítili. Na voze cechu vrahů byla umístěna figurína a mladí účastníci průvodu se vyžívali v předvádění způsobů, jakým mohou pomoci člověku ze světa. Dokonce si za tímto účelem pořídili ráno na jatkách i zvířecí krev.
Šašci házeli balónky s vodou a šlehačkové dorty nejen po sobě, když uviděli nějakou dobrotivě se tvářící tvář, podělili se o ně i s publikem. Někteří v zástupu po stranách průvodu si přestávali být jistí, zda místa v první řadě jsou skutečnou výhrou. Kejklířům sem tam spadl nějaký ten míček z ruky a sem tam se po něm svezl nějaký ten zaklínač a skončil v tom lepším případě ve zbytcích šlehačkového dortu, v horším případě v koňské kobližce. Zaklínači začali rychle přeměňovat nepořádek v to, co zrovna uměli. Koňské koblížky se měnily v podezřelé hnědé motýly, míčky se měnily v žáby a tu a tam proběhla mezi nohama účastníků ještěrka. Když se jeden obzvlášť velký dort změnil v klubko syčících hadů, zasáhl mág z Neviditelné univerzity a rychle je proměnil v hady cukrové. Děti, které předtím utíkaly pryč, se nyní začaly plést pochodujícím pod nohy a praly se o sladkosti. Někteří z duchovních se je jali napomínat, zatímco jiní postupně poklekali na svém reprezentačním voze a začali se modlit, přičemž se velmi nervózně ohlíželi přes rameno a dívali se na veliký kotel na voze alchymistů, ze kterého začala vytékat jakási podivná tekutina.
Rek Lama a Nikdy Ne Blafal jeli na svém voze plném pokreslených cedulí všeho druhu. Nikdy Ne Blafal mrsknul o zem prskací kuličkou, objevil se velký červený drak a ve stejný okamžik, kdy se drak rozplynul v dým, začala tekutina, která vytekla z vozu alchymistů, hořet. Rytci a tiskaři se rozutekli mezi dav a stejnou věc učinili i zástupci cechu zlodějů, kteří se snažili rychle využít špatné viditelnosti. Dřevěné cedule na voze cechu propagace vesele praskaly v ohni, zatímco hlídka pomáhala vypřáhnout a uklidnit koně, který vůz táhl. Strážci pořádku, kteří zrovna neměli co dělat, se vydali rychle za zloději, kteří se v tom mumraji ani nenamáhali dávat lidem potvrzení. Jak se ukázalo, mezi dav se rozprchly i šičky a švadleny, které nabízely uklidnění po svém.
Cech balzamovačů sebral tělo, bezvládně ležící na zemi, a než se dohodli, zda budou své metody ukazovat na modelu nebo na opravdové mrtvole, ukázalo se, že domnělý nebožtík není tak úplně mrtvý.
Oheň zničil zbylý nepořádek po šašcích a kejklířích, se kterým si neporadili mágové a cech žumponorů neměl na práci nic jiného, než se bránit žebrání členů cechu, který šel před nimi, neboť žebráci se rozhodli využít všeobecného pohnutí ke svému obohacení.
Jako nejschopnější organizátor se nakonec ukázal Kolík a.s.p., který měl po celém náměstí připravené najaté pomocníky, kteří začali hbitě prodávat lidem se slevou něco na zub. A jelikož ony klobásky a pirožky ze zaručeně pravého masa neměl v ruce Kolík osobně, obešel se prodej bez obvyklého dohadování. (I když nikoliv zcela bez nehody. Ono „něco na zub“ bohužel v jednom pirožku znamenalo kámen a stařeček, který si ho koupil, měl bohužel už jen poslední dva zuby. Od onoho dne mu děti začaly říkat „jednozubý dědek“. Jeho syn se na základě této události stal výrobcem zubních protéz, takže Kolík a.s.p. zase jednou nechtěně ovlivnil dějiny.)
Hudba hrála, pivo a víno teklo proudem a s teplým, celkem poživatelným pirožkem v ruce už náhle lidem všechny ty události připadaly docela legrační. Představení cechů byli sice shromážděni kolem pana Kosopáda a o něčem s ním diskutovali, ale Kolík nechal naložit na tácy část jídla z rautu a poslal s ním své pomocníky mezi vybranou společnost. Chlebíček, na kterém se nešťastnou náhodou ocitla špička krysího ocásku, si naštěstí vzal představený cechu žebráků, takže se celá záležitost obešla bez nehody.

A pak začala volba nejkrásnější dámy či ženy, prostě nejkrásnější osoby ženského pohlaví v celém Ankh-Morporku. Na pódiu stálo dvanáct soutěžících – jedna dlouhonohá švadlenka, pak jistý vousatý trpaslík, který byl tedy nejspíš ženou a dokonce se to nestyděl přiznat, s nezbytnou sekerou. Igorína měla některé jizvy ještě čerstvé, jak se pokoušela na poslední chvíli vylepšit své křivky. Další dívce v rozpačitém úsměvu probleskávaly ostré špičáky. Tam, kde pódium začalo nebezpečně praskat a kde se nakonec objevila velká díra, stála trolí slečna s oslnivým diamantovým úsměvem. Dáma vedle ní byla možná před třemi sty lety, když ještě žila, opravdu krásná a snažila se to dokazovat svým starým portrétem. A tak to pokračovalo. Nikdy Ne Blafal se potil při rozhovorech s uchazečkami a kapela vyhrávala, když slečny ukazovaly své taneční dovednosti. Nejnebezpečnější ale byla třetí, zcela volná disciplína, při které trpaslice házela do publika vlastnoručně upečený trpasličí chléb, zatímco trolí dáma lámala jednou rukou meče.
Rek Lama, který stál v ústraní a v jedné ruce držel pugét dvanácti růží a v druhé vodítko se statným vepříkem, sledoval rozpačitě porotu a uvažoval, jak tohle dopadne. Porota musela být kvůli objektivitě samozřejmě také vícedruhová, a tak na jedné její straně seděl trol, na druhé trpaslík a mezi nimi člověk, upír, zombie, Igor a další tvorové.
Když se nakonec všechny hlasovací lístky sešly, na každém z nich bylo jiné jméno. Mít dvanáct porotců a dvanáct soutěžících evidentně nebyl dobrý nápad.
Nikdy Ne Blafal byl celý bledý a Rek Lama to vzal tentokráte do svých rukou. Takhle akce už byla stejně takovým průšvihem, že už na ničem nezáleželo. Rek Lama ohlásil výsledky, dal každé z dívek po růži a poděkoval jim za účast. A zatímco se dívky (tedy ty, které jedly maso) dohadovaly, u které z nich porazí čuníka, šel se poohlédnout po představených ostatních cechů. Na náměstí už byl ale jen prostý ankh-morporský lid, který se kupodivu celkem dobře bavil.
Rek Lama dal ze zbytků rautu zhotovit dárkové balíčky a ke každému přiložil jeden z letáků, které mu Nikdy Ne Blafal nechal vyrobit. Poslal je do sídel jednotlivých cechů a jeden obzvlášť velký nechal odnést do sídla hlídky. Když byl hotový, chtěl se poohlédnout po svém kolegovi, ale po tom nebylo nikde ani stopy.
Rek Lama se usadil s Kolíkem a.s.p. a zbytkem pořadatelů k tomu, co zbylo z nachystaného rautu a bezmyšlenkovitě si vložil něco do pusy.
„Co to je?“ podíval se na Kolíka. „Je to vážně dobrý!“
„Krysí koláčky,“ odpověděl Kolík.
Rek Lama jen mlčky přikývl. Byl opravdu hodně unavený.

Článek, který vyšel další den v Kometě, kupodivu Rek Lamův obchod nepoložil. Naopak. Stal se známou osobností. O pořádání kulturní akce ho už sice nikdo nikdy nepožádal, ale cedule šly na odbyt lépe než kdy dřív. Dokonce mohl časem začít experimentovat i s velkými cedulemi podél cest a malými cedulemi na každém možném místě. Během půl roku měl dva pomocníky a jednoho dne ho kdosi zahlédl na shromaždišti dostavníků, jak tam cosi pečlivě měří.

Ale nepředbíhejme. Představený cechu propagace považoval akci za naprostou katastrofu a po volbě Lady festival se tiše vytratil. Stejně tiše se ovšem z náměstí vykradl i veliký huňatý pes, a tak se stalo, že u městské brány čekal na nešťastného Blafala kapitán Karotka.
„Zajímalo by mě, co máte v tom kufru,“ podíval se na něho, „a kromě toho mám za to, že dlužíte panu Kolíkovi značnou částku za přípravu rautu.“
Blafal si rezignovaně povzdechl, ale kapitán Karotka byl kupodivu shovívavý.
„Asi by se vám nelíbilo, kdybych vás po dnešní velkolepé show vedl po městě v poutech, takže jistě budete tak laskav a doprovodíte mě na strážnici dobrovolně.“
Nikdy Ne Blafal neměl na vybranou, obzvlášť když mu šel v patách pes, který vypadal spíše jako vlk.

Následující den odešla do Las Gemas z ankh-morporské pošty krabice téměř plná prskacích kuliček, poslaná samotným kapitánem hlídky. A ve skromné kuchyni Kolíka a.s.p. stahoval Nikdy Ne Blafal pečlivě krysy z kůže. Jakkoliv strmý se mohl zdát být ten pád z místa představeného cechu propagace na pomocníka pana Kolíka, Nikdy Ne Blafal nebyl člověk, který by se vzdával.
„Budu slavný, budu mocný, budu bohatý,“ začal si tiše mrmlat při své práci.

O třicet let později vešla postava v černém plášti do jednoho stravovacího zařízení v centru Ankh-Morporku a zvědavě se kolem sebe rozhlédla.
„TADY JSEM JEŠTĚ NEBYL,“ řekla si postava spíš sama pro sebe a podívala se na nabídku týdne – krysburgr s hranolky a Kolík-kolou. Zákazníci všeho druhu za ni platili u pultu a jedni si ji v krabičkách odnášeli kamsi pryč, zatímco jiní se s ní usazovali přímo v – říkejme tomu pro zjednodušení - restauraci.
Smrť prošel nepovšimnut skrze pult a vstoupil do prostorné kuchyně, kde jistý stařeček vysvětloval dvěma nováčkům jak co nejrychleji udělat krysburgr. Zabalil své poslední dva krysburgry do papíru a hodil je na polici, kde se jich chopily ruce prodavačů. Když se otočil zpátky, místnost se mu náhle zakymácela před očima a on se chytil za srdce.
Nikdy Ne Blafal se podíval na své na zemi ležící tělo a pak na Smrtě.
„Ale já jsem chtěl být slavný, bohatý a mocný,“ namítl.
„TO CHCE SKORO KAŽDÝ,“ odpověděl Smrť. „ALE JESTLI SE NEPLETU, MĚL JSTE V TOMTO ŘETĚZCI PODÍL, ŽE ANO?“
„Vlastním deset procent,“ přitakal Nikdy Ne Blafal. „Beze mě by to Kolík nikdy nezvládl.“
Smrť to nezpochybnil. „MYSLÍM, ŽE ZA DALŠÍCH DVACET LET BUDOU VAŠI POTOMKOVÉ OPRAVDU BOHATÍ A ŽE SE O VÁS BUDE I PSÁT. ALE NĚKTERÉ VĚCI HOLT NEJDOU TAK RYCHLE.“
„Takže jsem za sebou přeci jen nechal bohatství a dokonce budu i slavný,“ rozzářil se Nikdy Ne Blafal. „I když mocný už jsem být nestihnul.“
„BUĎTE RÁD, ŽE JSTE ASPOŇ NEBYL NEMOCNÝ,“ odpověděl Smrť.

Když se stařičký Kolík a.s.p. dozvěděl, že přišel o svého historicky prvního zaměstnance a muže, který napomohl tomu, že řetězec KASP měl nyní své restaurace nejen v Lancre ale i v Las Gemas, vzal si hůl a vydal se k velkému domu v centru města, kde visela cedule: Cech reklamy. Nechal se uvést do kanceláře jeho rovněž velmi starého představeného a oznámil mu onu smutnou zprávu.
„Měli bychom mu uspořádat velkolepý pohřební průvod,“ navrhl Rek Lama. „S představenými všech cechů, reklamními vozy a možná i s volbou Lady festival (nebo Lady funus?).“
„A následnou hostinou pro významné představitele města,“ dodal Kolík a.s.p.
„Měli bychom pozvat i velitele hlídky, pana Karotku s rodinou,“ řekl Rek Lama.
„A cech reklamy půjde tentokráte v čele,“ prohlásil Kolík.
„Objednám prskací kuličky z Las Gemas,“ usmál se Rek Lama.
Pan Kolík se také usmál a chvíli oba mlčeli a v duchu si promítali události z doby před třiceti lety.
„Kde bychom my dva bez něho byli?“ pronesl posléze Kolík a.s.p. a zamyšleně se zahleděl do zdi. Po chvíli mu klesla hlava na prsa a on v kanceláři pana Lamy usnul. Bylo mu konec konců již osmdesát a v tomto věku na tom nebylo nic divného.


O tomto článku můžete diskutovat ve fóru U Prokopnutého bubnu v sekci Články >>