Domů

Sekáč


Po zaklepání se na okamžik rozhostilo ticho a pak se ozvalo flip-flap pantoflí pleskajících po dláždění. Nakonec se ve škvíře pootevřených dveří objevila tvář hubené staré ženy, podobná barvou i vzhledem vlašskému ořechu.
„Ano?“ řekla.
NA TÉ VÝVĚSCE STOJÍ „HLEDÁ SE POMOCNÍK“.
„Vážně? Tohle tam stojí? Já ji tam dávala nějak loni na podzim!“
PROMIŇTE, VY UŽ POMOCNÍKA NEPOTŘEBUJETE?
Vrásčitá tvář si ho zamyšleně prohlížela.
„Koukněte, nemohla bych vám dát víc než šest pencí týdně,“ řekla nakonec tvář.
Zdálo se, že tmavá postava, která se tyčila proti slunci, o nabídce přemýšlí.
ANO? řekla nakonec.
„Taky nebudu vědět, kde byste měl vlastně začít, abych řekla pravdu. Neměli jsme tady pořádného pomocníka dobře tři roky. Když už to jinak nejde, najmu vždycky nějaké to budižkničemu z vesnice.“
ANO?
„Takže souhlasíte?“
MÁM KONĚ.
Stará paní nahlédla cizinci přes rameno. Na dvoře stál ten nejúžasnější kůň, jakého kdy viděla. Oči se jí zúžily.
„A tohle má být váš kůň?“
ANO.
„S tím postrojem samé stříbro a dalšími ozdobami?“
ANO.
„A jste ochoten pracovat za šest pencí týdně?“
ANO.
Stará paní našpulila rty. Její pohled klouzal z cizince k jeho koni a pak k zanedbanému hospodářství. Jak se zdálo, nakonec se rozhodla, pravděpodobně na základě přísně logické úvahy, že ten, kdo nemá žádného koně, se koňského zloděje nemá proč bát.
„Budete muset spát na seníku, je to jasné?“ řekla.
SPÁT? ANO. JISTĚ. ANO. BUDU MUSET SPÁT.
„Nemůžu vás nechat v domě, rozumíte? Nebylo by to správné.“
ČELEDNÍK ÚPLNĚ VYHOVUJE, UJIŠŤUJI VÁS.
„Ale na jídlo můžete chodit do domu.“
DĚKUJI VÁM.
„Jmenuji se Zahořalá, slečna Zahořalá.“
ANO.
Čekala.
„Předpokládám, že se taky nějak jmenujete,“ pobídla ho, když se na ni dál mlčky díval.
ANO. TO JE PRAVDA.
Znovu chvíli čekala. „Takže?“
PROMIŇTE?
„Jak se jmenujete?“
Cizinec na ni chvilinku zíral a pak se začal zmateně rozhlížet kolem.
„Ale no tak,“ řekla slečna Zahořalá. „Nebudu přece zaměstnávat osobu beze jména, pane…?“
Postava upřela zoufalý pohled k nebi.
PANE NEBE?
„Nikdo se nejmenuje Nebe.“
PAN… DVEŘ- KLIKA?
Přikývla.
„Proč ne. Může to být Klika. Vzpomínám si na jednoho chlápka, kterého jsem kdysi znala, a ten se taky jmenoval Klika. A křestní jméno? Neříkejte mi, že nemáte ani to. Musíte být nějaký ten Vilém, Ríša nebo Vlastimír.“
ANO.
„Cože?“
NĚJAKÝ TEN.
„Který?“
EHM. TEN PRVNÍ?
„Jmenujete se Vilém?“
ANO?
Slečna Zahořalá obrátila oči k nebi.
„Tak dobrá, Vilém Nebe…“ řekla.
KLIKA.
„Ach, ano. Promiňte. Dobrá, takže Vilém Klika…“
ŘÍKEJTE MI VILÍK.

 << Zpět