Domů

Lehké fantastično


Ještě o kus dál v témže pralese prodělával jakýsi mla¬dý šaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Snědl kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omam¬ných oddenků a opatrně si nasypal a naprášil výtrusy ta¬jemné houby do všech tělních otvorů. Teď seděl na zkří¬žených nohou pod velkou borovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavně na to, aby si zastavil hlavu, která se mu bláznivě točila a chystala se mu od¬šroubovat a odletět z ramen.
Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhel¬níky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako „Oh!“ nebo „Ahá!“
Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co poz¬ději popsal slovy „bylo to zrovna jako výbuch, jenže po¬zpátku, jasný?“ a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.
Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stov¬ky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit je¬den klíčový otvor a několik děr po sucích.
K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.
S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tomu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.
Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z ne¬dostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.
Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stro¬my se tak nechovají, ignoroval je.
Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probí¬raly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude... bude se živit... tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by...
„Mrakoplaši!“
Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek – úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kam¬koliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu za¬vazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že zač¬nou život na onom světě v čistém prádle).
Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.

 << Zpět