Domů

Carpe Jugulum


Za zády zkormouceného Igora se otevřelo malé okénko.
„A proč jsme zastavili tentokrát?“
„Na cesthě je throll, bháne.“
„Co je tam?“
Igor pozvedl oči k nebi. „Throll je tham.“
Okénko se zavřelo. Ve voze se rozeběhla šeptem vedená konverzace. Okénko se otevřelo. „Ty myslíš trolla?“
„Nhó, bháne.“
„Tak ho přejeď!“
Troll se přiblížil s plápolající pochodní pozvednutou nad hlavu. Před nějakým časem někdo řekl: „Tenhle troll potřebuje uniformu,“ a pak zjistil, že jediné, co mu ze zbrojnice padne, je helma, a to ještě jen tehdy, když se mu na hlavu přichytí dlouhým řemínkem.
„Hrábě bhy mi nihdy neřhek, abhych ho bhřejel,“ zamumlal Igor a nebylo to právě pod vousy.
„Cos to říkal?“ vyštěkl ve voze ženský hlas.
Troll došel ke kočáru a uctivě klepl klouby pravice do své helmy.
„Brej večír,“ pozdravil vychovaně. „Todle je kapku trapný. Heleď, víte, co von je to sloup? Dřevěnej? Závora?“
„Shloup? Zhávhora?“ zeptal se Igor podezřívavě.
„No, je to taková dlouhá kulatá věc ze dříví -“
„Jo? No a? Co s thím má bhýt?“
„Bychsem byl rád, dybyste si to předto… před-sta-vi-li, a taky že to má žlutej pruh, černej pruh, žlutej pruh a tak až nakonec. A je to přes cestu, jo? Jenže my máme akorát jeden. Kůl. Teda závoru. A ta je dneska na cestě k Ploskolebeč… lebčí hoře.“
Okénko se otevřelo.
„Tak se pohni, chlape! Přejeď ho!“
„Já teda můžu tam jít a přinést ji sem,“ pokračoval troll a nervózně přešlapoval z jedné obrovské nohy na druhou. „Akorát že by tady ten zaboř… závora byla zejtra ráno, jo? Nebo můžete dělat, jako že je tady teďkom, a já budu dělat, jako že ji zvednu, a všecko je špígl nýgl, he?“
„Thag jo, theda,“ přikývl Igor. Ignoroval nevrle vrčení za svými zády. Starý hrabě byl vždycky k trollům slušný, i když se do nich nedá kousnout, a tomu se u upírů říká skutečná klasa.
„Akorát že vám musím dát eště berany berany,“ pokračoval troll. V rukou svíral půl brambory a hadr nasáklý barvou.
„A phroč?“
„Aby se vědělo, že ste kolem tady projeli,“ odtušil troll.
„Nho jhó, ale dhyť my phrojedeme, tho khaždej vhidí, nhé?“ odvozoval Igor. „Khdyž dhojedeme tam, tak bhude khaždý vědět, žhe jsme bhyli thady ne?“
„Ale takhle to budete mít úředně,“ odpověděl troll.
„A co bhy se sthalo, kdybhysme chtěli jen tak bhrojet?“
„No… tak to bych… vám tu závoru nezvedl,“ odpověděl troll.
Polapeni v této metafyzické šarádě oba zírali na cestu před kočárem, kde v další jízdě bránila pomyslná závora.
Za normálních okolností by Igor nemámil čas. Jenže rodina mu začínala lézt pěkně na nervy a on reagoval tradičním způsobem všech obtěžovaných služebníků - najednou neobyčejně zhloupl. Naklonil se k okénku a oslovil cestující ve voze.
„Tho je hraniční khontrola, bháne!“ řekl. „Mháme si phrej dát něco ohrazídkovat!“
V kočáru se opět nějakou dobu šeptalo a pak někdo naprosto neceremoniálně vystrčil okénkem bílý obdélník lemovaný zlatem. Igor ho podal trollovi. „Je to ostuda,“ řekl troll, nejistou rukou kartičku orazítkoval a podal ji Igorovi zpět. „Tho je jakho co?“
„Co jako?“
„Thohle… tohle zhnamení?“
„No, brambora nebyla tak velká, aby se tam vešel celej oficiální pečeť, a já stejně nevím, jak takovej pečeť vypadá, ale myslím, že je to docela pěknej obrázek kačenky, co myslíš… te?“ vysvětloval troll s jistou pýchou. „A teď… jste připravený? Protože… zvedám závoru! Už de nahoru! Vidíte, už je zvednutá. Tak a teďkom můžete ject.“

 << Zpět