Domů

Pátý elefant


Za dveřmi byla další místnost plná knih, která se ztrácela jak vzhůru, tak někam daleko do stran. Tu a tam hořící svíce slabě měnily kvalitu neprůhlednosti temnoty. Nicméně jich bylo mnoho, těch bodů, které dávaly alespoň orientační rozměr prostoru. Elánia napadlo, jak obrovská musí tahle místnost být.
„Tady je záznam o každém manželství, narození, o každém úmrtí, o každém stěhování trpaslíka z dolu do dolu, úspěchy krále každého dolu, postup každého trpaslíka k‘zakra, důlní práva, historie proslulých seker… a všechny jiné zaznamenání hodné věci,“ ozval se hlas za jeho zády. „A co je nejdůležitější, každé rozhodnutí, k němuž došlo v rámci trpasličích zákonů v posledních patnácti stech letech, je tady zapsáno.“
Elánius se otočil. Za ním stál trpaslík, malý, dokonce i na trpasličí měřítka. Zdálo se, že očekává odpověď.
„Hm, každé rozhodnutí?“
„Jistě.“
„Poslyšte a byla všechna ta rozhodnutí dobrá?“ zeptal se Elánius.
„Důležitá věc je, že byla všechna učiněna,“ řekl král. „Děkuji vám, mladý… trpaslíku, můžete se narovnat.“
Pleskot se hluboce ukláněla.
„Promiňte, měl jsem se také uklonit?“ zajímal se Elánius. „Vy… nejste král, že ne?“
„Ještě ne.“
„Já… víte…, omlouvám se, čekal jsem někoho… někoho mnohem, hm…“
„Jen pokračujte.“
„… někoho více… královského.“
Dolní král si povzdechl.
„Chtěl jsem tím říci… tedy, vypadáte jako každý jiný trpaslík,“ vypravil ze sebe Elánius chabě.
Tentokrát se král usmál. Byl o něco menší než obyčejný trpaslík a na sobě měl běžnou téměř uniformu z kůže a doma kované kroužkové zbroje. Vypadal starý, ale trpaslíci začnou vypadat staří, když je jim zhruba pět let, a o tři sta let později pořád ještě vypadají staří. V jeho řeči zazníval hudebními tóny přízvuk, který Elánius spojoval s Chalamadosem. Kdyby ho v Nebozezově lahůdkářství požádal, aby mu podal láhev s kečupem, byl by to Elánius udělal a ani by si ho nevšiml.
„Poslyšte, co se týče diplomacie,“ zeptal se král, „máte dojem, že už si začínáte zvykat?“
„No, ne že by to bylo nějak snadné, připouštím… ehm, Vaše Veličenstvo.“
„Pokud jsem informován, tak jste dosud byl v Ankh-Morporku policistou.“
„To je pravda.“
„A jestli se nemýlím, máte velmi proslulého předka, který byl královrahem.“
A, už je to tady, pomyslel si Elánius. „Ano, byl to Elánius Kamenná tvář,“ odpověděl tak klidně, jak to jen dokázal. „Musím ale říct, že já to vždycky považoval za trochu nefér. Vždyť to byl jej jeden jediný král. Nedá se říct, že by si z toho můj předek udělal koníčka.“
„Ale vy sám taky nemáte krále zrovna v lásce,“ podíval se a něj trpaslík.
„Moc jsem jich nepotkal, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Elánius a doufal, že to projde jako diplomatická odpověď. Zdálo se, že jeho slova krále uspokojila.
„Kdysi, když jsem byl ještě mladý trpaslík, vypravil jsem se do Ankh-Morporku,“ pokračoval král a přešel k dlouhému stolu, na němž se kupily pergamenové svitky.
„Vážně?“
„Pokřikovali na mě ,zahradní ozdobo!’ A ještě… hmm, jak to… ano, ,nízký sraní’. Některé děti po mně házely kamení.“
„To je mi líto.“
„Předpokládám, že mi řeknete, že podobné věci už se u vás nedějí.“
„Už se nestávají tak často. Jenže vždycky se najde nějaký pitomec, který nedrží krok s dobou.“

 << Zpět