Domů

Pravda


Pan Šmicnutý uhladil papír s novinkami. Osazenstvo, které se pravidelně sesedalo kolem jídelního stolu, už vzalo na vědomí, že muž, který noviny kupuje, není pouhým vlastníkem listu, ale současně i knězem osvětlujícím jeho obsah vděčným masám.
„Tak tady se říká, že na Myrtylburské ulici vypěstoval nějaký člověk zeleninu legračního tvaru,“ prohlásil.
„To bych hrozně chtěla vidět,“ zašvitořila paní Arkánová. O kousek dál u stolu se ozval tichý dávivý zvuk. „Cítíte se dobře, pane ze Slova?“ dodala, když pan Náchylka udeřil Mikuláše do zad.
„Skvěle, vážně, moc dobře,“ vyrážel ze sebe Mikuláš. „Omlouvám se, trocha čaje mi zatekla do té nesprávné dírky!“
„V té části města je vážně moc dobrá, úrodná zem,“ vyslovil svůj názor pan Kolář, cestující obchodník se semeny a osivem.
Mikuláš se zoufale soustředil na svůj chléb, zatímco obsah každého článku novin poletoval nad jeho hlavou a byl diskutován jako článek víry svaté.
„Někdo podržel klenotníkovi nůž pod krkem,“ pokračoval pan Šmicnutý.
„Nebude to dlouho trvat a člověk nebude v bezpečí ani ve své vlastní posteli,“ děsila se paní Arkánová.
„No, ale já bych zrovna neřekl, že je to nejchladnější zima v posledních více než sto letech,“ prohlásil pan Kolář. „Vsadil bych se, že ta před deseti lety byla mnohem horší. Pamatuju si, jak mi strašně poklesl prodej.“
„Je to v novinách!“ řekl pan.Šmicnutý tichým hlasem člověka, který klade na stůl eso.
„A ten podivný nekrolog, co jste nám četl,“ vrtěla paní Arkánová hlavou. Mikuláš se tiše sklonil nad svým vejcem na hniličku. „Jsem si skoro jistá, že je dost nevhodné hovořit o věcech, které někdo udělal po své smrti.“
Pan Luftpumpl, trpaslík, který se zabýval něčím kolem klenotnického řemesla, se natáhl pro další krajíc opečeného chleba.
„Řekl bych, že takoví podivíni se najdou všude,“ poznamenal chladně.
„A město taky začíná být přelidněné,“ přidal se pan Větroměj, který pracoval na jakémsi blíže nespecifikovaném úřednickém místě. „Ale i tak, zombie jsou vlastně pořád ještě lidské. Tedy bez urážky.“
Pan Luftpumpl se tiše usmál a začal si mazat další chléb a Mikuláš se zamyslel nad tím, proč nikdy neměl rád lidi, kteří vždycky říkali „bez urážky“. Možná to bylo tím, že považovali za snazší říci „bez urážky“ než přemýšlet, jak žádné urážky nepáchat.
„No, předpokládám, že bychom měli jít s dobou,“ řekla nepříliš vesele paní Arkánová. „Doufám, že ten chudák ty svoje hodinky najde.“

 << Zpět