Domů

Mort


A v té chvíli zaslechli klip-klap koňských podkov, které zaduněly na prázdném náměstí hlasitěji, než by odpovídalo zákonům obyčejné akustiky. Pravda bylo, že to klip-klap vyjadřovalo zvuk, který Mortovi chřestivě zaduněl v hlavě, jen velmi nepřesně. Když slyšíte klip-klap, představíte si veselého malého poníka, který by dokonce mohl mít na hlavě i slaměný klobouk s dírami pro uši. Cosi ostrého v tomhle zvuku velmi jasně naznačovalo, že tady se slaměné klobouky nenosí.
Kůň vešel na náměstí cestou od Středu, z mohutných bílých boků mu stoupala pára a z dláždění pod nohama mu odletovaly jiskry. Klusal pyšně jako válečný kůň. A samozřejmě neměl na hlavě žádný slaměný klobouk.
Vysoký jezdec, který mu seděl na hřbetě, byl proti mrazu zabalen do silného a širokého pláště s kapucí. Když kůň došel do středu náměstí, jezdec sestoupil na zem a chvilku se zabýval něčím za sedlem. Nakonec on - nebo ona - vytáhl sáček s ovsem, připevnil ho koni k hlavě a přátelsky ho popleskal po šíji.
Vzduch se najednou změnil. Mortovi se zdálo, že zhoustl, byl téměř mastný a stíny kolem Morta se naplnily malými namodralými a načervenalými duhami. Jezdec vykročil k němu, plášť kolem něj se nadouval a jeho podpatky vydávaly na kočičích hlavách podivný kostěný klapot. Byl to jediný slyšitelný zvuk - jinak na celé náměstí padlo ticho a zahalilo ho jako hustý chomáč vaty.
Celý ten skvělý efekt pak zkazila zamrzlá louže uježděná přes den místními kluky.
ALE SAKRA!
Nebyl to hlas. Slova byla v pořádku, ale vynořila se Mortovi v hlavě, aniž se unavovala projít mu ušima. Rozběhl se na pomoc ležící postavě a zjistil, že drží ruku, která se skládá jen z vyleštěných kůstek a je hladká a nažloutlá jako stará kulečníková koule. Kápě sklouzla postavě z hlavy a na Morta upřela prázdné oční důlky holá lebka.
Nebyly úplně prázdné. Hluboko v nich, podobné vzdáleným oknům, která se otvírají přes hlubiny vesmíru, zářily dvě malé modré hvězdy.
DÍKY, CHLAPČE, řekla lebka. JAK SE JMENUJEŠ?
“No,” odkašlal si Mort nejistě, “Mortimer... pane. Říkají mi Mort.”
TO JE ALE NÁHODA, prohlásila lebka. POMOZ MI VSTÁT, PROSÍM TĚ.
Postava nejistě vstala a začala se oprašovat. Teprve teď si Mort všiml, že má kolem pasu široký kožený pás, na kterém jí visel meč s bílou rukojetí.
“Doufám, že jste si neublížil, pane,” řekl Mort vychovaně.
Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždyť ani neměla příliš na výběr.
JSEM SI JIST, ŽE JE VŠECHNO V POŘÁDKU. Lebka se rozhlédla na všechny strany, a jak se zdálo, teprve teď zahlédla Lezka, který snad poprvé v životě ztuhl na místě. Mort měl dojem, že by teď bylo na místě vysvětlení.
“To je můj otec,” řekl a snažil se nějak dostat k nouzovému východu, aniž by se podivné postavy nějak dotkl. “Odpusťte, pane, ale vy jste Smrť?”
SPRÁVNĚ. JEDNIČKA Z POZOROVÁNÍ, CHLAPČE.
Mort polkl.
“Otec je hodný člověk,” prohlásil. Chvilku přemýšlel a pak dodal: “Opravdu moc hodný. Nechal byste ho, prosím, na pokoji, jestli vám to nevadí? Nevím, co jste s ním udělal, ale byl bych rád, kdybyste s tím přestal. Neberte si to osobně.”
Smrť ustoupil a naklonil hlavu na jednu stranu.
JEN JSEM NÁS DVA NA CHVÍLI POSTAVIL MIMO ČAS, řekl. NEUVIDÍ NIC, CO BY HO MOHLO VYSTRAŠIT NEBO ROZČILIT. NE, CHLAPČE, JÁ PŘIŠEL PRO TEBE.
“Pro mě?”
JSI TADY PŘECE PROTO, ŽE CHCEŠ NĚKAM DO UČENÍ?
Mortovi začalo pomalu svítat. “Vy hledáte učedníka?” zeptal se.
Oční důlky se obrátily přímo k němu a modravé hvězdičky zazářily.
TAK TAK.

 << Zpět