Domů

Svobodnej národ (ilustrovaný)

Tonička Bolavá ležela na břiše u říčky a lechtala pstruha. Líbilo se jí, jak se pstruzi smějí. Smích z nich vycházel v bublinách.
O kousek dál, tam, kde se říční břeh měnil v jakousi oblázkovou pláž, si hrál její bratr Čestmír s hrstí klacíků a pravděpodobně se matlal něčím ulepeným.
Čestmír se dovedl ulepit téměř čímkoliv. Mohli jste ho vykoupat a osušit, a stačilo pak nechat ho pět minut uprostřed dokonale čistého pokoje a Čestmír byl celý ulepený. Ne že by našel něco, co lepilo. Prostě byl ulepený. Jinak s ním ale nebyly celkem žádné potíže, pokud jste stačili dohlédnout na to, aby nejedl žáby.
Malý kousek v Toniččině hlavě měl jakési pochybnosti o jejím jméně. Byla pojmenovaná po obou babičkách, Marie Tonička, tedy Marie Antoaneta, jak žertovala její maminka, jenže on jí stejně nikdo jinak než Toničko neřekl. Měla devět roků a cítila, že Marie Antoaneta je jméno, se kterým nebude život právě jednoduchý. Kromě toho se právě minulý týden rozhodla, že až vyroste, chce být čarodějkou, a byla si jistá, že ani Marie, ani Tonička se k tomu nehodí. Lidé se jí budou smát.
Další, větší část Toniččina mozku se zabývala slovem „rebarbora“. Nebylo to slovo, na které by asi právě teď myslelo mnoho lidí. Zatímco prsty šimrala pstruha pod bradou, převalovalo sejí to slovo v hlavě pořád dokola. Rebarbora... podle slovníku její babičky to bylo slovo, kterým se, mimo oné zeleniny, z níž vaříme kompoty a pečeme koláče, označoval „nejasný, hluboký zvuk tvořený šepotem a tlumeným rozhovorem většího počtu Udí“. Toničce se zvuk toho slova líbil. Vyvolával v ní představu tajemných lidí v dlouhých pláštích, kteří si kdesi za zavřenými dveřmi šeptají důležitá tajemství: rebarborarebarborarebarbora...
Přečetla ten slovník celý. Nikdo jí neřekl, že se to od dětí jejího věku nečeká.
Právě když myslela na tohle, uvědomila si, že šťastný pstruh uplaval. Několik centimetrů od její tváře ale plavalo na vodě něco jiného.
Byl to kulatý košík ne větší než půlka kokosového ořechu, natřený něčím, co utěsnilo mezery v proutí a umožňovalo mu plavat. V něm stál malý mužík, vysoký sotva patnáct centimetrů. Měl záplavu ryšavých vlasů, do nichž si jako ozdoby vpletl několik pírek, korálků a kousků barevných hadříků. Rudý plnovous byl stejně neupravený jako vlasy. Ten kousek jeho těla, který nebyl pokryt modrým tetováním, byl pokryt malým kiltem. Mužík na ni hrozil pěstí a ječel:
„Kristusmaríja! Vodpal vodtuto, ty vylíznutá páko holka! Pálí sem Zelená kebule!“
S těmi slovy škubl za provázek, který visel z boku podivného plavidla do vody, a na hladinu se vynořil druhý rudovlasý mužík, celý udýchaný.
„Nejni čas na rybačku!“ oznámil mu první mužík a vytáhl ho na palubu. „De Zelená kebule!“
„Kristusmaríja!“ vykřikl potápěč, ze kterého stékaly pramínky vody. „Bérem kramle!“
Pak se chytil maličkého vesla a rychlými pohyby sem a tam uvedl košík do pohybu.
„Promiňte,“ volala za nimi Tonička, „vy jste víly?“
Odpověď však nedostala. Maličký člun zmizel v rákosí.
Asi ne, řekla si Tonička.
Pak ke svému temnému potěšení zaslechla rebarboru. Bylo bezvětří, ale Ústí na větvích osik, jimiž byly porostlé břehy říčky, se začalo chvět a šumět. Stejně tak rákosí. Neohýbalo se, jen se kymácelo sem a tam. Všechno se maličko rozostřilo, jako kdyby se něco chopilo světa a třáslo s ním. Vzduch svištěl. Lidé si šeptali za zavřenými dveřmi...
Říčka hned pod břehem začala bublat. Nebylo tady nijak hluboko – voda by Toničce sahala sotva po kolena –, ale najednou byla temnější a tak nějak... mnohem hlubší.
Udělala několik kroků zpět těsně předtím, než z vody vyprýštily dvě dlouhé vyzáblé ruce a zuřivě zatápaly na břehu přesně v místě, kde před okamžikem stála. Na okamžik zahlédla hubenou tvář s dlouhými ostrými zuby, obrovské kulaté oči a mokré prameny zelených vlasů podobných vodnímu sítí a vzápětí podivný tvor zmizel pod hladinou.
Ve chvíli, kdy se nad zelenou tváří zavřela voda, už Tonička pádila po břehu k malé pláži, kde si Čestmír připravoval žabí koláčky. Sebrala dítě ze země v okamžiku, kdy se na hladině v zátočine objevila řada bublin. Voda znovu zavírila, vylétl z ní tvor se zelenými vlasy a dlouhé ruce se zaťaly do oblázků v místě, kde si ještě před okamžikem Čestmír hrál. Pak obluda zaječela a znovu zmizela ve vodě.
„Já ci čů–at!“ zaječel Čestmír.
Tonička si ho nevšímala. Se zamyšleným výrazem sledovala hladinu říčky. To je divné, myslela si. Měla bych mít strach, ale mám jenom zlost. Nebo spíš... cítím strach, tam někde uvnitř, jako rozpálenou kuličku, ale ta zlost ho nepustí ven...
„Česti ce ce ce čů–at!“ ječel Čestmír.
„Tak do toho,“ pobídla ho Tonička nepřítomně. Na břeh říčky stále ještě narážely drobné vlnky.
Nemá cenu o tomhle někomu vyprávět. Dospěláci, kteří by byli v dobré náladě, by řekli: „Jakou má to dítě představivost.“ A ti ostatní asi jen: „Nevymýšlej si báchorky!“
Byla pořád hrozně rozzlobená. Jak si může nějaká taková obluda vůbec dovolit objevit se v řece? Zvlášť taková... taková... divná. Co si o sobě myslí?

 << Zpět