Domů

Erik


“Ehm,” řekl potom, aniž pohnul hlavou, “mohl bych vědět, s čím přesně to vlastně mluvím?”
“Já jsem to, tentononc... Mám to na jazyku. Začíná to na P.”
Mrakoplaš se pomalu otočil.
“Ty jsi papoušek?”
“Jo, to je ono.”
Mrakoplaš se pozorně zadíval na tu věc, kterou podle něj někdo přitloukl na bidýlko. Měla jedno oko, které se lesklo jako rubín. Zbytek těla byl vlastně jen růžová a zarudlá kůže, z níž trčely zbytky opelichaného peří, takže celkově pták vypadal jako kartáč na vlasy, který někdo omylem zapomněl v zapnuté troubě. Poskakoval poněkud zadýchaně na bidýlku, až nakonec ztratil rovnováhu a zůstal na něm viset hlavou dolů.
“Myslel jsem si, že jsi vycpanej,” zavrtěl hlavou Mrakoplaš.
“Až po tobě, mágu.”
Mrakoplaš odpověď ignoroval a přešel opatrně k oknu. Bylo malé, ale zato vyhlíželo na mírně skloněnou střechu. A tam venku kolotal opravdový život, skutečné nebe, skutečné domy, ulice, lidé... Natáhl se, aby okno otevřel - do ruky ho zasáhl praskavý výboj a uzemnil se mu přímo v malém mozku.
Seděl na zemi a foukal si na prsty.
“Řekl jsem ti to,” oznamoval mu papoušek a stále ještě zavěšený hlavou dolů a rozhoupal sem a tam. “Takže nemůžeš to, tentononc. Drrží tě rrovnou za ty, tentononc.
“Ale to by mělo zabírat jenom na démony!”
“Ah,” pokýval hlavou papoušek, který se mezitím stačil rozhoupat natolik, že se mu podařilo vyšvihnout zpět do vztyčené polohy a tam se ustálit díky horečnatému pleskání tím, co kdysi bývala křídla. “Tak to ale bývá, ne? Když vejdeš dveřmi s nápisem ,tentononc’, tak s tebou budou jednat jako s tentononc, ne? S démonem. To je tvrrdé, co?”
“Ale ty víš, že nejsem démon, ale mág, co?”
Papoušek zakrákoral. “Já je totiž viděl, kámo. Ty prravý tentononc. Někteří z těch, co jsme tady měli, by tě přinutili vyhodit celej oběd. Obrrovský, šupinatý a smrrdutý tentononc. Trvalo kolik tejdnů, než jsme oškrrabali ze zdí saze,” dodal opelichanec spokojeným hlasem.
“To ovšem bylo za jeho dědečka, samozřejmě. Ten kluk v tom není žádnej zázrrak. Zatím nebyl. Chytrej kluk. Ale podle mě je to vina rrodičů. Takoví ti noví zbohatlíci, jestli víš co myslím. Obchodujou s vínem. Úplně ho zkazili a rrozmazlili, nechávají si ho hrrát s věcma starrýho, tentononc, toho. ,Oh, je to tak inteligentní chlapec, pořád by jenom ležel v knihách’,” zapitvořil se papoušek. “Nikdy mu ale nedali nic z těch věcí, kterrej citlivej tentononc jeho věku potřebuje, to ti říkám já.”
“Myslíš lásku a péči?” zasnil se Mrakoplaš.
“Já myslím, krrucinál, pořádnej tentononc, to, výprask,” prohlásil s hlubokým přesvědčením papoušek.
Mrakoplaš se chytil za hlavu, která ho najednou rozbolela. Jestliže tohle bylo to, čím museli démoni běžně procházet, pak nebylo divu, že byli pořád tak nenaložení.
“Poly chce suchárrek,” prohlásil papoušek stejně nepřítomným tónem jakým by zamyšlený člověk řekl “ehm”, nebo “jak už jsem řekl”, a pokračoval: “Na takový vědci byl jeho dědeček přísnej, na tohle a pak na svý holuby.”
“Tak holuby,” prohlásil zmateně Mrakoplaš.
“No, ne že by měl dědeček nějaký zvláštní úspěchy. Bylo to samý trrápení a tentononc.”
“Já měl pocit, že jsi říkal velké, šupinaté -”
“Ale jo. Ti jo. Jenže on nechtěl vyvolávat démony. Pokoušel se přivolat sukuba.” Je samozřejmě nemožné šklebit se, když k tomu máte jenom zahnutý zobák, ale papouškovi se to nějakým zázrakem podařilo. “To je démon ženskýho pohlaví, kterrej tě navštěvuje v noci a vášnivě s tebou tentononc -”
“Už jsem o nich slyšel,” přikývl Mrakoplaš. “Jsou to pěkně nebezpečné věcičky.”
Papoušek naklonil hlavu na stranu. “Nikdy se mu to nepodařilo. Jediný, co si vždycky přivolal, byla neurralgie.”
“Co je to?”
“To je démon, kterrej ti místo do tentononc vjede do mozku a způsobí ti strrašlivý bolení hlavy.”

 << Zpět